Mikulka: Kritické sněmování v Pekingu, díl 2.

Potřeba udělovat ceny je silná, a tak svou cenu uděluje i mezinárodní organizace divadelních kritiků, samozřejmě až poté, co se celé stohlavé shromáždí vyfotí na společný obrázek pod vlajícími vlajkami. Na pekingské akademii na to mají speciální schůdky, fotografie se rámuje a věší vedle desítek podobných na stěny chodeb hlavní budovy. Dotyčnou kritickou cenu ne zcela jasného vymezení dostal Eugenio Barba, jenž ovšem zůstal doma v Dánsku. Vcelku pochopitelně, nutno dodat. Na jeho adresu bylo tudíž v Pekingu řečeno několik hezkých slov a cenu samotnou si po chaotickém ceremoniálu kdosi vzal s tím, že jí Barbovi předá, až se kdesi potkají. Jedná se o masivní vycházkovou hůl s velkou a těžkou hlavicí; doufám, že s ní oceněný nebude mlátit po hlavě autory nevlídných kritik.

Samotné kritické rokování bylo ovšem zajímavější, než by se skoro dalo čekat, hovořilo se o problémech s internetem a o krizi tištěných médií, o nutnosti zvládnout přechod na web, respektive propojení webu s tištěnými médii, a o tom, co všechno z toho plyne. Nechci unavovat podrobnostmi, ale jednoznačným závěrem bylo, že problémy mají na celém světě prakticky stejné; míra obav či nadšení závisí pouze a jen na postoji samotných kritiků či redaktorů. I když, měřítka se mohou trochu lišit, bombajská kolegyně kupříkladu hovořila o tom, že její lokální divadelně-informační facebooková stránka má kolem padesáti tisíc přátel. Největší optimismus ovšem projevoval na zcela opačném konci populačního spektra kolega z Lucemburska: pokud bylo jeho eruptivnímu nadšení co věřit, čtou ho v Lucembursku úplně všichni a hned ho také lajkují. Znalci jistě ocení, že byl projevem i vizáží nápadně podobný J.P.Křížovi. Nejasné ovšem zůstalo, jak na tom jsou domácí Číňané, ti se do debat nezapojovali a zmínky o tom, že Facebook i Twitter jsou u nich zakázané, přecházeli rozpačitým mlčením.