Nejsem tak docela fanouškem undergroundového modelu „kazatelská recitace do hudby“, ale rozumím tomu, že to mělo ve své době trochu jiné pozadí a úplně jinou specifickou váhu, než dnes. Rozumím i tomu, že se ve Studiu Hrdinů rozhodli vzdát poctu Pavlu Zajíčkovi, jedné z klíčových osobností českého undergroundu. Jenže...
Jenže málo platné, pokud výsledná inscenace nedojde dál, než k zopakování onoho lehce zvetšelého recitačního modelu, doplněného záplavou divadelních klišé (od napůl abstraktních projekcí, přes nahého muže trojčícího před zrcadlem, až po názorně ironické rozehrávání „měšťácko-fízláckých“ tónů), je z toho pocta k nepřečkání. Jinými slovy: samotná úcta na dobré divadlo nestačí, dokonce ani když je ona uctívaná osoba přítomná jako účinkující na scéně. A mohutná, leč bez valné invence seskládaná pseudoundergroundová podívaná také ne.
Více informací o inscenaci zde
Jenže málo platné, pokud výsledná inscenace nedojde dál, než k zopakování onoho lehce zvetšelého recitačního modelu, doplněného záplavou divadelních klišé (od napůl abstraktních projekcí, přes nahého muže trojčícího před zrcadlem, až po názorně ironické rozehrávání „měšťácko-fízláckých“ tónů), je z toho pocta k nepřečkání. Jinými slovy: samotná úcta na dobré divadlo nestačí, dokonce ani když je ona uctívaná osoba přítomná jako účinkující na scéně. A mohutná, leč bez valné invence seskládaná pseudoundergroundová podívaná také ne.
Více informací o inscenaci zde
Uf, to vypadá jako posudek ze sedmdesátých... :-)
OdpovědětVymazatProč?
OdpovědětVymazatVidět
OdpovědětVymazatstarého muže, který přijal životní roli nekompromisního romantika se vším všudy
je zkrátka krásné. :-) Jenže posudkář vidí jen "zvetšelý recitační model" a "kazatelskou recitaci do hudby"...
To hodnocení je samozřejmě věcí názoru (ani nemluvě o tom, že moje výhrada směřovala spíš k divadlu než Zajíčkovi), nic proti tomu, prostě se neshodneme. Ale fakt by mě nenapadlo, že z toho vyplývá, že aktuální představení, ve kterém onen starý muž vystupuje, nelze vidět kriticky... A navíc ta minulá otázka, obávám se, zodpovězena nebyla: co to má společného s posudkem ze sedmdesátých?
OdpovědětVymazatSnad mohu
OdpovědětVymazatvstoupit do diskuse, neb s festivalem již nejsem kurátorsky spojen a ani s touto produkcí jinak než zájmem o práci Bambuška, Studia Hrdinů i Pavla Zajíčka.
Bambušek v Pustině "nerozlouskl" častý problém, jak výrazný rockový band a jeho osobnosti propojit s dramatickým divadelním tvarem. Je (jako většina obdobných pokusů - viz například nedávno ve stejném prostoru německá skupina Faust či kdysi na ...příští vlně... Brabencova Vlaková opera ad.) stále především koncertem za výrazného vlivu a působení vizuální složky občas doprovázené nějakou výtvarně pohybovou performancí. Proč ale ne, když výsledná produkce je působivá a adekvátní nabízené hudbě a osobnostem, o nichž pojednává či jimž je věnovaná.
Ač v Pustině vidím velký (zatím nezvládnutý) problém v inscenovaných pasážích soukromého života Pavla Zajíčka (především úvod s matkou, ale i vztahů s ženami a dětmi), ne úplně jasné (a nevím, zda vhodně zvolené) se jeví odvolávky na Bílého králíka (ergo zajíčka) z Alenky v říši divů (rozumím-li inscenátorům dobře), bohatě vše vyvažuje osobní přítomnost Pavla Zajíčka a jeho sugestiní civilní deklamace, skupina DG 307 ve skvělé formě, velkoformátové filmové dotáčky a vůbec scénické obrazy, jež performeři na jevišti vytvářejí.
Tak vzhledem k tomu, že Pavel Zajíček byl interpretem většiny textů, jsou jeho výkon, jeho texty a hudba DG 307 zcela zásadní a určující součástí toho představení. Nelze je odsunout stranou a věnovat se "divadlu".
OdpovědětVymazatA k těm sedmdesátým letům. Typické bylo, že se posudkáři vyjadřovali k formě (zde zvetšelý recitační model, kazatelská recitace) a nezabývali se obsahem.
Ano Bambuškova inscenace je formálně víc koncert než divadlo. A co? Bambušek vytváří obrazem či situací Zajíčkově tvorbě kontext. Já ho četla tak, že konfrontuje básníka s každodenností, sen se skutečností. Pro mě to byl zážitek.
Marie, já ti neupírám, abys měla zážitek. Ale ty mi na oplátku dost těžko můžeš nařídit, abych já ho měl. A já se tam prostě a jednoduše otravoval, Zajíčkova poesie mi ani sama o sobě zas tak strhující nepřipadá, a především jí úplně přehlušilo to všechno okolo. V první řadě Bambuškovo divadlo, které mi připadalo plné klišé, ale vlastně i ten samotný způsob kazatelské recitace. Tobě to připadá skvělé. Prostě to vidíme jinak, to je snad vcelku normální, ne?
OdpovědětVymazatPotíž je v tom, že místo toho, abys napsala, v čem teda ten tvůj zážitek spočívá, nebo naopak v čem se mnou nesouhlasíš, vypálíš tu cosi plamenného (a dost zavádějícího) o posudku sedmdesátých let.
Já že jsem chtěla něco nařizovat? Ale, to snad ne... Jiný názor mě vždycky bavil. Tón tvého hodnocení mi prostě připomněl "posudek", částečně to byl jistě vtip, chuť si tak šťouchnout do otráveného kolegy... Dneska vyšla moje recenze v HN, snad jsem tam i nějaký ten argument použila nebo aspoň popsala, jak to vidím já. Ujišťuji tě, že si se zájmem přečtu tu tvoji.
OdpovědětVymazatObávám se,
OdpovědětVymazatže problém či nedorozumění tkví v tom stejném jako v případě nedávného zdejšího šavlování kolem recenzí Vladimíra M. inscenací Davida Drábka. Zkrátka Vladimírovi M. je určitá estetika vysoce vzdálená (konečně, říká to už v úvodu svého příspěvku), a píše-li o ní, působí to, jako by psal někdo, kdo má rád atletiku či badminton, o boxu či zápase v bahně. Přehlíživě a s neporozuměním. Jak u Davida Drábka tak u undergroundu jde o dost odlišnou estetiku než u blues, kabaretu či tradičního divadla, na kterou platí i odlišná kritéria. Vladimír M. toto důsledně nechce respektovat, a dostává tak tyto produkce do zcela jiných kontextů, než v jakých se obvykle pohybují a z jakých se posuzují, čímž - myslím záměrně - provokuje. Proč ne?
Texty VM se ale tak dostávají i do - Vladimírem zřejmě nezamýšleného - trochu bizarního kontextu, který někdy může evokovat i ony dávné posudky této kultury a estetiky ze 70. a 80. let minulého století.
Jo. Asi souhlasím. Vlastně mě nadzvedla nejvíc poslední Vladimírova věta o "pseudoundergroundové podívané". Respektuji, že někdo třeba může mít při té inscenaci pocit trapnosti - jde fakt o úhel pohledu a na ten má každý právo - ale autenticita té produkce je z mého pohledu zcela nesporná. Proto jsem si šťouchla.
OdpovědětVymazatNo, vyčítám Vladimírovu psaní o divadle leccos, ale zrovna posudkovost nebo normalizační tendence bych v tom neviděl.
OdpovědětVymazatJak pravil po produkci přítel, "kdyby to prostě avizovali jako koncert Dégéček s projekcema, bylo by to úplně v pohodě".
Underground (český, rozuměj ten svázaný s undergroundem za komunistické éry) je už dnes z větší části jen nostalgie; dokazuje to myslím jak tahle produkce, tak mnoho dalších počinů; třeba ten obskurní dokumentární seriál na Čt Art.
No, tak tady asi bude kámen úrazu: autenticita té podívané byla podle mého názoru zatraceně sporná. Právě kvůli tomu kontextu. Nechci být zlý, ale když se někdo dnes snaží vyvolat ducha undergroundu 70. let, je retro. A pokud se retro bere autenticky, je to kapánek potíž (a teď mám na mysli jak účinkující, tak diváky).
OdpovědětVymazatAle to je jen část problému: pro jistotu znovu opakuji, že jako hlavní problém mi v případě Pustiny připadala klišovitá (nebo pseudoundergroundová, chcete-li) divadelní podoba té produkce.
Chlapci, vy mi pořád něco podsouváte, co jsem nenapsala! Tato konkrétní Vladimírova glosa mi připoměla tónem, argumentací a jakousi štítivostí "posudek ze sedmdesátých", což jsem napsala s nadsázkou a ironií, jak je mým zvykem. Nikdy bych si nedovolila vyčítat obecně "Vladimírovu psaní o divadle normalizační tendence (!) a posudkovost.
OdpovědětVymazatZajíček byl všechno jen ne nostalgický.
Čímž se mimochodem dostáváme k obecnějšímu tématu: co si dnes vlastně počít s undergroundem. Když se v devadesátých letech dostalo do módy retro šedesátých let, a pak přišly všechny ty další vlny reter, bylo to pořád vcelku v řádu věci, ať už si o tom člověk myslel, co chtěl. Jenže underground, míním ten domácí, to přece není něco, co lze provozovat za jakékoli doby a jakékoli situace - byl natolik spojen s dobou a s životními postoji, že s tou dobou taky nutně skončil. Z toho nemůže být retro. Ani comeback po já-nevím-kolika letech. Může to znít krutě a nespravedlivě: ale bez té hnusné doby underground (stále míním ten domácí, "zajíčkovský") ztrácí svůj základní smysl. K lidem z undergroundu nelze nemít úctu, ale stejně tak se mi zdá pošetilé nepřiznat si, že valná část z tehdejší undergroundové tvorby nejen, že je nepřenositelná, ale taky že může být - sama o sobě, ryze umělecky - dosti problematická. A pokud se má prokázat nadčasová hodnota tehdejší tvorby, musí se potvrdit i v dnešním kontextu. Druhou možností je undergroundovou tvorbu chápat jen jako historický a spíše společensko-politický úkaz.
OdpovědětVymazatAbych udělal radost Petru Pavlovskému: lze to taky brát jako příklad přenosu umění s významnými mimoestetickými funkcemi do prostředí, kde ony mimoestetické funkce ztratily svůj smysl.
Vladimíre,
OdpovědětVymazatmyslím, že se mýlíš nejen co se týká tvorby Pavla Z. a současných DG 307, na to ostatně už upozorňuje Ivan Bierhanzl, ale i co se týká termínu underground. Jen shodou okolností (i když logicky) se u nás v letech komunismu spojil s obdobím politické opozice. Existoval by a existuje v jakékoli společnosti a společenském zřízení. Najdeš ho po celé Evropě, v USA i Japonsku. Jde o - řekněme - specificky vyhraněný postoj k životu namířený jak proti společnosti tak i proti tvůrcům, divákům, čtenářům či posluchačům samým. Je to brutální, často plebejský, někdy však i vysoce intelektuální, syrový, drsný existenciální umělecký proud zpochybňující a rozbíjející dané estetické hranice. A projevuje se nejen v umění. Jeho formy jsou různé, postoj tvůrců či vůbec lidí pohybujících se v něm však je v podstatě týž. A je jedno, zda jde o umělce z oblasti hudby, divadla, výtvarného umění, literatury a vímjáčehoještě. Své - cituješ-li Pavlovského - "mimoestetické", ale i estetické funkce naplňuje programově a vždy. Nechci se zde přít o terminologii ani dlouze čtenáře unavovat, ale je myslím dobré, aby i tento (jen v hrubých rysech načrtnutý) pohled na termín "underground" v této debatě zazněl.
Co se týká Bambuška, využívá estetiku či postupy, které zas až tolik spojené se 70. léty a tehdejším undergroundem nejsou. Jeho dlouhodobý přístup k divadlu bych spíš řadil k industriálnímu uměleckému proudu (ten má jistě k undergroundu velmi blízko a možná je jednou z jeho odnoží), který - tu líp tu hůř - propojuje s tradičními postupy činoherního divadla, fyzickým a výtvarným divadlem a ryzí performancí. To se projevuje i v Pustině, která je jistě především holdem či poctou básníku a člověku Pavlu Z., ale to je asi tak všechno, co ji k undergroundu 70. let váže. Používá jiné postupy a má jinou estetiku. Jsou tam jen jisté - spíš bambuškovské než retro - odvolávky na některé dobové projevy (performativní Maryškova výtvarná akce u velkého plátna). Aktuální hudba DG 307, co zní, ani Zajíčkovy "novoromantické" (jak je - myslím celkem výstižně - nazval Dominik Melichar) básně, však se zvukem tehdejší skupiny ani obsahem undergroundové poezie 70. let nemají zas tolik společného. Myslím, že právě to chce Bambušek svou inscenací sdělit: poukázat na vysokou literární úroveň a hluboce osobní, intimní obsahovou rovinu Zajíčkových básní. Právě pro tu intimnost je Zajíčkova přítomnost na jevišti v této inscenaci tak důležitá a působivá. I když si myslím, že i kdyby v roli Pavla Z. byl třeba Karel Dobrý, Karel Roden, David Prachař, Roman Zach, Martin Finger..., byla by inscenace stejně kvalitní a působivá. Jen by museli použít náročnější herecké postupy než Pavel Z. A neměla by pečeť autora.
samozřejmě, underground existuje, resp. může existovat, vždy a všude. jistě jím ale dnes a tady není Dg 307 nebo Plastici. Vystupovat (de facto) v Národní galerii (Pustina) či dokonce hrát na státní recepci na Praském Hradě (Plastici) není underground.
OdpovědětVymazatHm...,
OdpovědětVymazata co tím chceš říct? Právě o tom mluvím. Že underground není tak jednoduše časově ohraničenej jev a že Pustinu a současné DG 307 nelze do undergroundu 70.-80. let řadit. A možná ani ne do undergroundu (byť už o tom bych byl vochotnej se trochu přít). Leda připomenout kořeny, z nichž Pavel Z. i ona hudba (a ostatně i inscenace) vycházejí a čerpají.
Vladimír Mikulka ale - rozumím-li jeho slovům "bez té hnusné doby underground (stále míním ten domácí, "zajíčkovský") ztrácí svůj základní smysl" - ale Pustinu do undergroundu té doby řadí. Mimochodem - nesledoval jsem LN - vyšla ta recenze? Kdy?
pokud reaguješ na mě, tak Dg307 podle mě do undergroundu 70. a 80. let patří, ne však do dnešního undergroundu. z toho důvodu Pustinu vidím jako takový retro večírek pro spřátelené nostalgiky, spíš než undergroudnový počin. Nicméně, jde-li něoc hodnotného/zajímavého/inspirativního/zábavnýho, samozřejmě nesouvisí s tím zda jde, nebo nejde o underground.
OdpovědětVymazatReaguju,
OdpovědětVymazata co se týká zařazení Pavla z. a DG 307 v zásadě souhlasím. Je to asi jako bychom chtěli stále řadit - řekněme - Havla do disidentské literatury. Ano, v jisté době tomu tak bylo, a ano, i po roce 1989 ze své zkušenosti vycházel. Ale už byl na Hradě.
Pavel Z. i DG 307 jsou v tomto ohledu dnes již na Hradě, tedy obecně přijatelní a respektovaní, což nijak nezastírají. Do undergroundu se necpou, byť s mnoha jeho odnožemi jsou v kontaktu a jsou jim blízké. A Pustina je Bambuškovou poctou Pavlu Z., nikoli undergroundu.
jo, debata se trochu odklonila.
OdpovědětVymazat