pátek 24. října 2014

Škorpil: Požitkáři (Divadlo Na zábradlí)

Požitkáři jsou další apartní inscenace z dílny Mikulášek-Cpin-Viceníková. Což přitom není míněno jednoznačně pejorativně. Ona apartnost je totiž stylová.
Scéna je dokonalá, výrazná a elegantní. Stejně tak kostýmy. I herectví: také prakticky bezchybné, také výrazné (stylizované – chcete-li) a elegantní i v ošklivosti. A té – alespoň bráno předpokládanou většinovou optikou – je tu požehnaně. Smrt není hezká. Umírání není hezké. A hezky se k sobě nechovají ani lidé. Ani když stojí před branou smrti. Nebo už za ní?
V té apartnosti je styl. Styl zmíněné trojice. Styl jistě nezaměnitelný a jedinečný. Dovedený téměř (dva konce?) k dokonalosti. Pro někoho budou Požitkáři ukázkou vyzrálého stylu. Pro jiného jen stylovým cvičením.
Osobně mi více konvenuje, když je pod oním stylovým povrchem více skryto. Když mezi – s odpuštěním – formou a obsahem vzniká větší napětí.

5 komentářů :

  1. Mně se Požitkáři vlastně docela líbili, ale navzdory tomu mě ta inscenace neustále vracela k otázce, kterou si jeden poslední dobou neklade zdaleka jen u Mikuláška: jakou šanci má tenhle typ "průběžně a kolektivně vymýšleného" divadla šanci dospět k ucelenějšímu tvaru, případně ke svému tématu opravdu cosi zásadnějšího říct. Teoreticky jistě ano, ale prakticky to nápadně často dojde tam, kam došli i Požitkáři: ke sledu výstupů, které nemají skoro žádný "spodní proud" a s tématem jsou spojeny natolik volně, že o něm skoro nic nevypovídají. Což nemusí nutně znamenat, že to není dobré divadlo, ale stejně...

    Je jasné, že takto vystavěnou inscenaci z jedné strany ohrožuje ilustrace (což byl u Mikuláška případ první poloviny Šedých sedmdesátých) a z té druhé nebezpečí až příliš nezávazných formálních hrátek (což je případ Požitkářů). Hodně to vynikne ve srovnání třeba se Zlatými šedesátými, kde se silné obrazy dokázaly umocnit s jasným, přitom ale nikoli prvoplánově sdělovaným obsahem. To ovšem byla práce, která vycházela ze skutečně silné předlohy a nestavěla na zelené louce.

    OdpovědětSmazat
  2. o tom, že se Požitkáři líbí (a možná líbit budou; třeba i proto, že jsou nakonec líbiví) a že jim po řemeslné stránce není mnoho co vytknout, není asi pochyb.
    problém je opravdu v tom čemu ty říkáš spodní proud a já "napětí". není ale problém "kolektivní tvorby", ta je sama o sobě v pořádku. například - pro mne - nejsilnější moment sedmdesátek, monolog heppnarové vznikl údajně z velké části jako "domácí úkol z pilnosti" Magdalény Sidonové.
    požitkáři jsou podle mne nejlepší, kdy se dostanou na hranu. na hranu známého, příjemného i přijatelného. Tak se mi třeba moc líbila "písnička" Leoše Nohy - divná svou délkou, monotónností; gag s urnou je sice krapet známý (ale najdi něco co už neudělali pythoni), jenže zase ho moc pěkně umocnila osamocená vlastně něžná dohra Jany Plodkové. nebo Königův dialog s klavírem a narozeniny... (tady už s mírnou pochybou). Zkrátka tam, kde se dařilo vystoupit z obecného, z popisu, kde je jeden nápad ještě dohrán, rozveden, pootočen atp. (paradoxně pozoruji, že se mi líbily vlastně všechny delší scény či gagy. možná proto že soubor je tak vyhraný a složený že i tu délku udrží zajímavou. udělat blackout není takový problém, ale udržet ho pět minut je už práce. nebyly koneckonců právě 60. takové dlouhé, pomalé, nepříjemné tím že neosvobozují zatmívačkou, jen krájí tou podivnou oponou?)

    OdpovědětSmazat
  3. Myslím si, že rozdíl Požitkářů proti Šedesátým není ve stmívačkách, to by bylo moc jednoduché, ale v tom, že v Šedesátých jednotlivé scény "cosi" propojovalo, jakkoli to nebylo nic prvoplánově zřetelného. Požitkáři mají skvěle udělaný výtvarný rámec, ale v něm se ocitají jednotlivé sény, které zůstávají jednotlivými scénami. Rozhodně nemám problém nají najít výjevy, které se mi převelmi líbily; kromě těch, které jmenuješ, ještě třeba úvodní Žáčkův proslov.

    Ale s postupujícím časem představení jsem měl pořád silnější pocit, že už by se mělo konečně objevit "cosi" víc, než jen další jednotlivá scéna. To představení se pak i kvůli tomu začalo trochu vléct. Právě tady, myslím, leží riziko metody společného vymýšlení přímo na místě: musí být strašně těžké tu spoustu jednotlivých nápadů ex post (protože jak jinak to udělat?) nějak sepnout, najít to "cosi". Navíc tak, aby to nebylo moc mechanické a násilné. Požitkáři sice neustále připomínají "téma smrti", ale upřímně řečeno, nic podstatného na to téma řečeno nebylo (myslím teď i inscenací jako celek), zůstalo u součtu veselých černohumorných výjevů. Znovu opakuji, nic proti tomu, je to sympatická podívaná a většinu doby jsem se bavil - ale v porovná třeba s Šedesátými jsou Požitkáři krok zpět.

    OdpovědětSmazat
  4. my přeci nejsme ve sporu pokud jde o celkové čtení inscenace.
    a zbytek jsou jen detaily: já si vážně myslím, že když se kolektivně tvoří "o něčem", tak to může dopadnout výborně. ostatně byla tato kolektivní tvorba byla prý jedním z hlavních principů Studia Y v jeho nejlepších letech.
    - na rozdíl od tebe se koukám na televizi, takže Jakub Žáček mi v tom projevu byl až moc povědomý. ale to je zase problém vztažitelný k celku: jde se moc na jistotu, příliš jednoduše, moc se využívá co kdo umí nejlépe (a znovu: nezpochybňuji že většina z nich je v tom mistry)

    OdpovědětSmazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme