Těžko odhadnout, do jaké míry to byl záměr, zdá se ale, že nová inscenace Divadla Na zábradlí završuje jakousi volnou trilogii. Báby, stejně jako předtím Požitkáři (viz tady a tady) a ještě před nimi Šílenství (tady a tady), nabízejí strukturu tvořenou téměř samostatnými scénami propojenými společnou atmosférou. Nebo ještě spíš představují jakýsi průhled do vykloubeného a groteskního světa bez srozumitelných pravidel; samozřejmě také bez příběhu a bez jasně odečitatelného sdělení - o to však výrazněji výtvarně stylizovaného. A daří se jim být v rámci této trojice dílem nejen nejzábavnějším, ale také celkově nejsilnějším.
Lví podíl má na tom pevná půda Charmsových mikropovídek pod nohama, jakkoli to vypadá, že hledat pevnou oporu v krutě absurdní a destruktivní Charmsově poetice může být pošetilé. Anně Petrželkové a Doře Viceníkové se nicméně podařilo sloučit cynickou a groteskní zábavnost (celé je to nefalšovaně veselé) s všeprostupující nejistotou (kdo je kdo a proč proboha provádí zrovna tohle) a hlavně s narůstající tíživostí. Dalším plusem je to, že svět, ve kterém je hrůza žít, všechny ty dobře bavící se diváky postupně zavalí a přidusí, aniž by takový záměr inscenátoři dávali nějak okatě najevo. Právě naopak, vlastně se až do konce tváří téměř nevinně, ne-li přímo kamarádsky. A že největší hrůza nakonec přijde skrze roztomilé děvčátko, kterému se předtím všichni tak dojatě smáli, to je už jen takový bonus. Velmi povedený kousek, jakkoli lze jeho zařazení do adventní nálady považovat za krutý žertík v duchu poněkud charmsovském.
Lví podíl má na tom pevná půda Charmsových mikropovídek pod nohama, jakkoli to vypadá, že hledat pevnou oporu v krutě absurdní a destruktivní Charmsově poetice může být pošetilé. Anně Petrželkové a Doře Viceníkové se nicméně podařilo sloučit cynickou a groteskní zábavnost (celé je to nefalšovaně veselé) s všeprostupující nejistotou (kdo je kdo a proč proboha provádí zrovna tohle) a hlavně s narůstající tíživostí. Dalším plusem je to, že svět, ve kterém je hrůza žít, všechny ty dobře bavící se diváky postupně zavalí a přidusí, aniž by takový záměr inscenátoři dávali nějak okatě najevo. Právě naopak, vlastně se až do konce tváří téměř nevinně, ne-li přímo kamarádsky. A že největší hrůza nakonec přijde skrze roztomilé děvčátko, kterému se předtím všichni tak dojatě smáli, to je už jen takový bonus. Velmi povedený kousek, jakkoli lze jeho zařazení do adventní nálady považovat za krutý žertík v duchu poněkud charmsovském.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyšla v SADu 2/2015
Recenze vyšla v SADu 2/2015
zvláštní. souhlasil bych s (ex post) řazením do oné (pomyslné) trilogie, ale pro mne stále stojí - při všech výhradách - výše Požitkáři. jejich absurdita a cyničnost se mi totiž zdají přirozenější, méně chtěné, či okaté, a tudíž působivější. U Báb, které jsem - pro pořádek - viděl na druhé premiéře, jsem měl mnohem vetší pocit, že se dívám na tu více, tu méně přepálenou ilustraci. Jinak řečeno: řada scén v požitkářích mne zaskočila, překvapila (třebaže nešokovala), zde jakoby logicky a očekávatelně vyplývaly z tématu, či jen doslovovaly (známý?) Charmsův životopis. (Možná je tohle i záležitost generační: oba jsme plně prožili 90. léta a módu OBERIU a spol. Ale kdo z později narozených je tolik zná?) A tam, kde se režisérka pokusila jít dál, zejména pak v oné "sexuální scéně", je už té chtěné grotesknosti a absurdnosti prostě přespříliš. Možná je to klasický problém, že chci-li absurdně inscenovat absurdní předlohu (zjednodušeně řečeno), nebývá to vždy dobrý nápad, protože se vše ve výsledku jakoby neguje, zahlcuje a zahlušuje. Pro mne je třeba v inscenaci nejzajímavšjí prostě řečený "příběh" typu "vyšel z domu, potkal někoho a nic se nestalo" vlastně víc než řada bab ve frontě či ilustrace stárnutí a úpadku.
OdpovědětVymazatAsi bychom se nejvíc neshodli na výrazu „ilustrace“. Je jasné, že u divadelních incenací textů natolik samonosných, jako jsou ty Charmsovy, znamená ilustrace zásadní riziko - ale zrovna Báby se jí docela vynalézavě vyhýbají, řekl bych. Mně tady kromě jiného bavilo právě to, že Báby jdou cestou, která po divadelní a výtvarné stránce Charmse ctí (coby opak kreací wilsonovsky sebestředných), ale zároveň k textům dodávají cosi divadelního navíc. I když se to pochopitelně nedaří ve všech scénách úplně stejně dobře.
OdpovědětVymazatNavíc mě v inscenaci těšily dvě linie, které sice jsou Charmsem inspirované, ale přímou oporu v jeho textech nemají, ty museli incenátoři vymyslet úplně sami. Jednak všechno, co souvisí s tou roztomilou holčičkou, která několikrát dětsky roztomile zažvatlá charmsovské cynické příšenosti, což donutí publikum k napůl pobavenému a napůl dojatému smíchu - s tím, že se ve finále ukáže, že až všichni ti hnusní lidé pochcípají, hnus tady zůstane s námi, protože ho ponese dál ona roztomilá holčička. Což vychází z Charmse i z jeho životních osudů velmi vynalézavě. A stejné uznání si zaslouží i řada ryze vizuálních gagů, náladou velmi charmsovských, přitom ale originálních. Třeba hned ten první, kdy se postava zvedne z postele, praští se hlavou o strop a bezvládně padne zpátky. A pak to celé ještě několikrát s naprosto beznadějnou stejností zopakuje.