Ivana Kanhäuserová stojí ve tmě za diváky a vypráví Příběhy. Jsou to takové scénografické sny popírající technické možnosti i fyzikální zákony. Diváci přitom sledují prázdnou scénu, tu více, tu méně osvícenou, většinou v jednotném tlumeném odstínu červené, sem tam modrozelené. Ke druhému příbehu se ještě přidá adámkovský „hudební“ doprovod. A to je vše. (Protože více detailů se nesluší prozrazovat.)
Netuším, zda takový žánr existuje, ale tohle je prostě „vyprávěné scénografické divadlo“. Má napětí, má křehkost a pochopitelně velkou dávku fantazie. Scénografka evidentně zčásti improvizuje, ale ani jednou nezatápá a je průvodkyní více než spolehlivou.
Jsou tací, kteří tvrdí, že podobné divadelní drobničky jsou často více než tříhodinové opulentní opusy. A já (nejen) po dnešku nemám důvod se přít.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme