pondělí 1. prosince 2014

Škorpil: Gasoline Bill (Münchner Kammerspiele)

Vzpomněl jsem si na Adámkovo Po sametu. V jedné pasáži tu sbor herců opakovaně poloskandovaně křičí „PRO-VO-KA-CE“. Co jiného než provokace nakonec Gasoline Bill je. Jistě, Pollesch nabízí zamyšlení nad smyslem divadla, nad marností a falší jeho vážnosti a váženosti atd. atd. Je tu ale (tradičně) i ten paradox, že tak činí velmi divadelně, že i ona demonstrovaná nedivadelnost je (dnes už) divadelní (klišé). A protože postmoderní dekonstrukce je všemocná čarodějka, když toto konstatuji, bezděky přijímám Polleschovu hru a neodvratně se stávám součástí hry. Skáču na špek.
To ale nic nemění na mém pocitu, že Gasoline Bill postrádá razanci a průraznost, že je mi jen opakováním již řečeného a známého. A že ho nemohu než přijmout chladně, s odstupem. Ani dost pobaven, ani dost pobouřen.
(Ovšem na druhou stranu: lze jen závidět režiséru, který si jako součást inscenace může dovolit „inscenovat“ slovo od slova scénku od Pythonů a nikomu to nepřijde divné ani laciné. A jak se to – herecky – obejde bez špetky lacinosti, okázalosti a spřízněneckého pomrkávání za rampu.)

1 komentář :

  1. Martin Švejda2. prosince 2014 0:49

    No vidíte, a já myslel, že to celé bylo o partnerských vztazích (a ten závěrečný, nejsilnější obraz bylo takové symbolické vyjádření víru života, ve kterém se ty vztahy tak různě proměňují).
    Dva postřehy:
    - soudě podle šumu v sále před představením i závěrečného potlesku, Pollesch je v německém divadle asi hodně "in", že
    - to není divné divadlo, to je intelektuální snobárna

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme