úterý 9. prosince 2014

Švejda: České století II (Česká televize)

K herectví podruhé

Hraný cyklus České televize České století byl doplněn a završen druhou sérií, čtyřmi díly z let 1968 až 1992. Čím blíž současnosti, tím víc v člověku vzrůstala zvědavost, kterak se tvůrci vypořádají s úkolem, jak vlastně vůbec umělecky pojmout/ztvárnit osobnosti, které současník dobře zná, o nichž si na základě vlastních empirických zkušeností mohl učinit dost přesnou představu, „jací jsou (či byly)“.
Robert Sedláček a spol. zvolili cestu co nejvíc možného připodobnění herců a jejich projevu reálným předobrazům. Včetně jejich maskování – což se mi zdálo být tou nejspornější, neboť nejextrémnější variantou řešení, při které si vskutku nebylo možné nevzpomenout na podobně směšné, socrealistické kinematografické metody typu Čiaureliho Pádu Berlína. Především ale: tato volba ještě zdaleka nezaručuje, že se o ztvárňovaných osobách řekne to podstatné, že se postihne to charakteristické.

Středem pozornosti byl pochopitelně Marek Daniel jako Václav Havel. Navenek (zdá se) věrohodný do nejmenších detailů jako byla mírně medvídkovsky kolébavá chůze nebo držení cigarety. To klíčové přesto ale, myslím, Danielovu výkonu scházelo: v čem bylo Havlovo charisma? Kouzlo jeho osobnosti? Danielův Havel postrádal „jiskru v oku“, energickou poťouchlost, rošťáctví, šibalství. Václav Klaus v podání Jaroslava Plesla dopadl o něco lépe. A nebylo to oněmi „detaily“ typu narcisistního usměvavého rozhlížení se po okolí (přítomného i při jmenování do ministerské funkce z rukou Gustáva Husáka), Plesl dostal (v dílu Ať si jdou) příležitost k dlouhému VK konfesijnímu monologu, v němž postihl jeho bytostně ekonomicky exaktní  a pragmatickou povahu.
Hercům (či obecně tvůrcům seriálu) prostě nemělo stačit přesné vnější odpozorování, měli především sledovat, uchýlím se ke klišé, „vnitřní podstatu“ postav a/či „téma“, které tyto postavy nesou.
Nejsilnějším zážitkem byl pro mě v tomto ohledu výkon Bohumila Klepla jako Tomáše Ježka: až selsky rázného (jezení chlebíčků!), prostořekého chlapa, který sice ví, že tak jak se ta privatizace bude provádět, bude chyba – ale jinak to prostě nejde; a především Jana Hrušínského v malé roli generálního tajemníka ÚV KSČ Karla Urbánka: v té de facto etudě, zahrané hercem svým typicky plachým, jelimánkovským způsobem, bylo o totální bezradnosti a vyprázdněnosti KSČ ve chvíli listopadové revoluce řečeno, myslím, vše.


P.S.: O prvých pěti dílech jsem psal zde    

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme