Jednou za čas není od věci to přiznat. Ano, z Pařízkovy Kauzy Švejk jsem zmatený. Nikoli „na rozpacích“ (což je kódové označení pro „nelíbilo se, ale takhle natvrdo to nechci napsat“), ale zmatený. Ale třeba to byl cíl. Nebo mne příliš ovlivňuje vědomí, že jde jen o „úryvek z rozsáhlejšího cyklu“ (chytá se, tuším, tetralogie) a tudíž se povědomě bráním dávat viděnému definitivní významy a nahlížet inscenaci jako uzavřenou výpověď a sdělení.
Protože, upřímně, o čem by pak byla? Že jsou Němci bezohledně akurátní, Rakušané váhavě pořádní, Maďaři vášniví, Češi „smějící se bestie“ a všem tak trochu pijou krev Židi – to je klišé. Které se tu částečně potvrzuje i paroduje. A že se všichni navzdory tomu občas na něčem shodnou a tak trochu „středoevropsky“ spolu vyžijou? Totéž.
A co víc? Pár jazykových žertů. Důsledné otevřené podehrávání spolehlivě rušící čtvrtou stěnu. Zdánlivě ledabylá režijní stavba, která jakoby mohla pokračovat donekonečna a přitom je patrně důkladně promyšlená. Improvizace, které jsou živé a zároveň evidentně nazkoušené a plánované. Organizovaná volnost držená velmi spolehlivými a úctyhodnými hereckými výkony.
Překvapivě nejde o tak razantní přepis tradičního čtení Švejka. Dokonce je místy, celkem často, dost velká legrace. A zdálo se mi, že je jí podstatně více, než věcí obludných a hrozivých. Což ale v tradičně chladné a dekonstruované Pařízkově režii vlastně nebylo nečekané.
Opravdu nenacházím jiné východisko, než to, že jde o prolog, o vstupní lekci z Pařízkova čtení Švejka jakožto možného odrazu myšlení a situace, jež nejspíš položila základy k Evropě, jak ji známe. A zároveň k Evropě, která z mnoha důvodů již přestala existovat. Možná dokonce v onom obrazu komplikovaného a přeci ve svém důsledku udržitelného soužití čtyř národů lze vidět i návod k či vizi způsobů soužití příštího.
Protože, upřímně, o čem by pak byla? Že jsou Němci bezohledně akurátní, Rakušané váhavě pořádní, Maďaři vášniví, Češi „smějící se bestie“ a všem tak trochu pijou krev Židi – to je klišé. Které se tu částečně potvrzuje i paroduje. A že se všichni navzdory tomu občas na něčem shodnou a tak trochu „středoevropsky“ spolu vyžijou? Totéž.
A co víc? Pár jazykových žertů. Důsledné otevřené podehrávání spolehlivě rušící čtvrtou stěnu. Zdánlivě ledabylá režijní stavba, která jakoby mohla pokračovat donekonečna a přitom je patrně důkladně promyšlená. Improvizace, které jsou živé a zároveň evidentně nazkoušené a plánované. Organizovaná volnost držená velmi spolehlivými a úctyhodnými hereckými výkony.
Překvapivě nejde o tak razantní přepis tradičního čtení Švejka. Dokonce je místy, celkem často, dost velká legrace. A zdálo se mi, že je jí podstatně více, než věcí obludných a hrozivých. Což ale v tradičně chladné a dekonstruované Pařízkově režii vlastně nebylo nečekané.
Opravdu nenacházím jiné východisko, než to, že jde o prolog, o vstupní lekci z Pařízkova čtení Švejka jakožto možného odrazu myšlení a situace, jež nejspíš položila základy k Evropě, jak ji známe. A zároveň k Evropě, která z mnoha důvodů již přestala existovat. Možná dokonce v onom obrazu komplikovaného a přeci ve svém důsledku udržitelného soužití čtyř národů lze vidět i návod k či vizi způsobů soužití příštího.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme