Mikulka: Marbacka (Kartel - Jan Kačena)

Horor, horor, otevři se

Sdružení Kartel skončilo své roční působení v Podniku (klub je zavřený) a následně se rozpadlo. Jan Kačena a jeho lidé se přesunuli – netuším, za jakých podmínek a na jak dlouho – do Vršovic, konkrétně do (zatím?) bezejmenného prostoru kousek od nádraží. Napůl utajená repríza (nebo to byla oficiální premiéra?) inscenace Marbacka proběhla v podmínkách, vyhlížejících dost amatérsky, ale tak už to v případě tohoto souboru občas chodí, a nemusí to být z hlediska výsledku na škodu.

Jan Kačena se inspiroval populárními Mumínky, o kterých, přiznám se, vím pouze to, že existují a že jsou populární, pokud mi tedy něco uniklo, předem se omlouvám. V každém případě to byla magická podívaná, odehrávající se na Kačenově oblíbeném trojmezí absurdity, existenciální úzkosti a infantilního vtipkování. A také - jako obvykle - nesená řadou silných vizuálních obrazů. K vidění byly i dva velmi výrazné a velmi srozuměné herecké výkony. Jak Julie Goetzová (ta především), tak Vendula Příhodová umí hrát s naprosto vážnou (místy až nadšenou) tváří; četné vtipy, nehoráznosti nebo jen absurdní výroky (třeba ten z titulku, pronesený před žebříkem, omotaným jakýmsi prskavkovitým drátem) nijak banálně nesignalizují ani neshazují. Kdo by to chtěl všechno brát smrtelně vážně, má vlastně docela slušnou šanci.

První půlka představení se odehrála na dvorku zašlého vršovického činžáku. Goetzová-mumínek se šourá kolem dokola, Příhodová ji sleduje jako černý stín a nakonec se žertovně změní v sopku, přičemž jí z hlavy(sic!) vychází mohutný dým. Zas tak úplně žertovné to ale není, vždyť máme co do činění se zkázou světa, jak to naznačuje asi nejsilnější obraz celého večera: Goetzová vezme lopatu na uhlí a žhavým popelem, který celou dobu doutná v plechové vaně, zasype model domu se zahrádkou. Ten po chvíli vzplane a kompletně shoří. Doprovázejí to repliky typu (cituji zpaměti) „To je konec světa. – Ne-li něco horšího. – Můžeš zkusit být hodná, jestli to ještě stihneš“. A pak jsou diváci vyzváni k přesunu do nebe, které se nachází – jak jinak – dole v temném sklepě. Tady se ve ztišené a značně erotizované atmosféře převypráví ne úplně srozumitelný příběh plšíka, který se – vzdor maminčině zármutku - vydal do světa, a pak vše se znovu vrátí k motivu konce světa. 

Celé se to místy tváří tak trochu jako pohádka; jediné přítomné děcko se ale na konci představení usedavě rozplakalo, takže nevím, nevím. Za sebe mohu dodat, že Kačena neztrácí formu ani v novém působišti, a že jeho tvorba nabízí téměř vždy výpravu do obtížně schůdných, ale přitom lákavých a tajemných končin, kde se divadlo dráždivě setkává s obrazy a výjevy napůl temnými a napůl zábavnými.

Článek o trojici inscenací Jana Kačeny vyšel v SADu 6/2015
více informací zde