Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 2. (úterý 21.6.)

 Klicperovo divadlo: Pěna dní,  MD Kladno: Matka

Pěna dní – Šel kolem té inscenace velký rozruch, ale musím se přiznat, že mi po jejím shlédnutí není úplně jasné, proč vlastně. Skutři plynule navázali na svou zdejší teenagerovsky chytlavou variaci Evžena Oněgina a Vianův nejslavnější román předložili hradeckému publiku v balení neméně líbivém. Je to celé krásně přehledné: mladí, hezcí a sympaticky potrhlí lidé jsou zpočátku veselí a rozmarní, pak se něco pokazí a je to všechno pořád smutnější a dojemnější.

Hraje šikovná kapela, složená z domácích herců (to je vždycky chvályhodné), kostýmy jsou opatrně extravagantní, nápad s „převrácenou“ scénou efektní, myška a pejsek neúnavně roztomilí (kdybych mohl na divadle něco zakázat, byla by to roztomilá zvířátka), a aby bylo úplně jasno, nechybí ani slavná Seifertova báseň o tom, jak je to hezké a jak je to smutné, když se někdo vdává a žení. Proč ne. Důvody k nadšení se ovšem hledaly jen hodně obtížně.

Matka - Hlubokou nedůvěru ve mně probouzí autor, jenž v závěru hry nechá životem i sebou samou utýranou hrdinku položit sugestivní otázku „K čemu to je? Co? Nakonec... K čemu to všechno?" Pokud nebyly takové otázky implicitně obsaženy v celé hře, je na ně ve finále poněkud pozdě - a pokud v ní implicitně obsaženy byly, jsou v závěru nadbytečné. Ale to jen tak na okraj. A taky trochu proto, že režisér Petr Štindl nechal dotyčné repliky Alenu Štréblovou významuplně odříkat přímo do publika, čímž jejich planou efektnost zcela mechanicky podtrhnul. A že takový postup byl pro jeho režijní pojetí docela příznačný. 

Výsledkem je, že Zellerova hra o stárnoucí matce (spíš efektní než opravdu hluboká nebo drásavá, řekl bych), trpící po odchodu dospělých dětí pocitem zbytečnosti, rozkladem osobnosti a stihomamem, nepřekročí v podání kladenského divadla hranice herecky i režijně standardní inscenace, která pečlivě odilustruje text, ale do strhující podívané má hodně daleko. Informace z programu, připomínající, jaký je autor globální hitmaker a jak se jeho hry prosazují na těch nejprestižnějších divadelních adresách, tak nevyhnutelně zní jako marné vzývání čehosi, co se na „vaše“ představení nedostavilo ani náznakem. Vy totiž sledujete „slušný standard“, na jaký lze v českém divadle narazit tak často, že jste si na něj už skoro zvykli a začali ho považovat ho za přirozený stav věcí. 

Stačí však jedna inscenace, která onen ten standard výrazně přesáhne, a kalibrace se vrátí zpět ke skutečnému normálu. Mně se to stalo minulý týden na Vzkříšení v Dejvickém divadle (přitom i Dejvicím lze oprávněně vyčítat, že se tu hraje na jistotu). Já vím, takové srovnávání zní nespravedlivě, jenže co si počít s tím, že na jednom představení je radost sledovat herce kdykoli vyjdou na scénu, a na to druhé se díváte spíš z povinnosti, přestože se účinkující viditelně a poctivě snaží. Nemyslím si, že míč je v takových případech pouze a jen na straně samotných herců. Třeba zrovna dvojici Alena Štréblová – Tomáš Petřík jsem viděl v Přízracích (rovněž kladenských) a byli oba výborní. Jenže Přízraky jsou "režisérská vykloubenost", silně stylizovaná inscenace, zatímco Matka reprezentuje divadlo víceméně tradiční, herecké a „povídavé“. Je až s podivem, jak málo je v Česku herců i režisérů, kteří si takovým zdánlivě základním zadáním dokáží poradit.

festivalové stránky jsou zde