Bludiště seznamů je inscenace, u níž se sluší vytknout před závorku samé superlativy: je dokonale zpívaná i „recitovaná“, dokonale (smím-li si troufnout soudit) provedená hudebně a perfektní je i minimalistická scéna, svícení a pochopitelně i režie. Troufnu si tvrdit, že máloco z toho bude u nás jen těžko hledat konkurenci.
V závorce, před níž je toto vytčeno, pak zbývají samé osobní pocity a preference bez širších souvislostí:
- režie jde zcela vědomě na samou hranici minimalismu, pracuje s výrazně sošnými aranžmá dost často bez pohybu. V kombinaci s většinou zcela abstraktní libretem to klade obrovské nároky na pozornost netrénovaného diváka. Přiznávám, že ne vždy se mi dařilo být zcela „in“ a jako bych se musel na sílu do inscenace vracet.
- libreto je redukcí ostravské verze, která byla (troufám si odhadovat) jakousi trestí a výběrem best-of Admákova stylu. Což je při prvním angažmá ve „velké opeře“ zcela pochopitelné. Ve „verzi pražské“ to má však ten důsledek, že mi řada pasáží zněla povědomě (svou skladbou, stylem, rytmem), což se opět přidalo k divácké/posluchačské zátěži.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme