Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 3. (středa 22.6.)

Děvčátko a slečny (ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř): Ušubraná
Činoherák Ústí nad Labem: Ledový hrot
Karbido Wroclaw: Stůl

Třetí den je krizový, praví stará výletnická moudrost. Mohu jen potvrdit. Ráno jsem ošidil snídani, doklusal ke Klicperáku - a ukázalo se, že domácí Periferie je kvůli úrazu zrušená. Večer jsem dal pro změnu přednost Vosto5 s Protonem!!! před zlínským Malovaným na skle - a ukázalo se, že se tam nenacpu. Lístky bylo potřeba koupit předem a před stanem se tak začal tvořit početný hlouček zoufalců, kteří přemlouvali vrátného, aby je za stovku vpustil alespoň na stojáka. Tak intenzivně jsem po té hudební "ostravské" legrácce zase netoužil, takže jsem si šel dát místo divadla klobásu - a ukázalo se, že je pěkně hnusná. Ještě teď se mi mrtvolně rozvaluje v břiše.

Po klobáse jsem se poněkud rozmrzele snažil najít náhradní program – a bylo z toho zatím nejpříjemnější festivalové překvapení. Inscenace Ušubraná od dvojice jaroměřských děvčátek (doufám že se kvůli takovému označení neurazí, když to mají i v názvu) je sice jen drobnička, ale rozhodně má svůj říz. Na Radnici to přitom začalo úplně nevinně. Dvě dívky v lidových krojích, s nůší trávy a s hráběmi nejprve z opačných konců scény zapěly dvě sloky lidové písně a pak začaly na jevišti rozehrávat situace, ve kterých recitovaly kusy milostných lidovek. Což doprovázely všelikými rozmarnými akcemi a akcičkami, zkrátka ZUŠka jak vyšitá. Když to po deseti minutách začínalo být opravdu nesnesitelné, past sklapla: místo písní národních přišly písně sprostonárodní, a to toho nejtvrdšího kalibru. Žádné metafory, vše vyřčené hezky zostra: verš „Co si mám já chudák počíti s tou mojí kundou svrbící“ uvádím s jistým začervenáním jen pro představu, byly tam horší. Lid holt není jen lyrický, lid umí jít na věc i přímo a bez okolků, pokud jste o tom snad nevěděli. Děvčátka ovšem dál držela líbezné úsměvy i náhle naprosto absurdní „zuškovské“ aranže, a výsledkem byl útvar nejen poněkud surreálný, ale též třaskavý. Děvčátko a slečny by to měly nabídnout do studia Kamarád nebo alespoň na Wolkerův Prostějov. Mimochodem, k ZUŠkám mám vztah poněkud odtažitý. Je jistě chvályhodné, že k divadlu nasměrují hodně šikovných mladých lidí, ale jejich vlastní tvorba bývá obvykle příšerná. Jaroměř je v tomto ohledu světlou výjimkou, už léta odtamtud přicházejí kousky, které má smysl sledovat. Musí to tam vést někdo hodně šikovný a otevřený.



Mé jediné včerejší činoherní představení dorazilo z Ústí, a mám z něj hodně rozporuplné pocity. Ledový hrot, nejasný, myticky temný a vykloubený text Reto Fingera o nehezkých poměrech v rodině zastrčené kdesi vysoko ve švýcarských Alpách, režírovala Barbara Herz s viditelnou snahou být co nejtemnější, co nejnejasnější, co nejvykloubenější – a z představení ta snaha čouhala jako sláma z bot. Nakloněný domek, nezřetelné projekce, hrob jako hromada plyšáků, celohlavové králičí masky, herci mluvící z publika, balení scény do igelitové fólie a co já vím, co ještě… nemohu si pomoci, ale působilo to jako samoúčelné vršení atrakcí. Opravdová tajemnost a úzkostná groteska se jaksi nedostavily. Jenže na druhou stranu, Erika Stárková v roli dívky, která se v tom všem beznadějně plácá a ze všeho nejvíc touží zmizet, byla opravdu výborná. Jí bych to všechno ochotně spolknul i s navijákem, režisérce nikoli.



A závěr dne osvědčená hudebně divadelní atrakce jménem Stůl. Čtyři polští muzikanti, kteří odehrají zhruba hodinový koncert pomocí ozvučného stolu (a trochu to rozehrávají i divadelně), jsou stará dobrá jistota. K vidění a slyšení už byli i u nás na Divadlu Plzeň, v DRAKU to sice nebylo tak příjemné překvapení jako napoprvé, ale takováto představení lze vidět a slyšet i opakovaně.