Tři čtvrtě roku po ostravarové repríze jsem se se Slyšením znovu setkala na Divadelné Nitře, ve střízlivé atmosféře, která měla daleko k tomu, co Vladimír Mikulka nazval festivalovou hysterií. Na mě osobně zde zapůsobilo jako balzám - ve srovnání s rozvleklou seriózně psychologizující martinskou inscenací Vtedy v Bratislavě nebo s často lacinou lokálně satirickou bratislavskou Jamou deravou. Pod tímto dojmem jsem začala znovu uvažovat nad otázkou (pro mě dosud nevyřešenou), jak se mohlo Slyšení stát inscenací roku 2015.
Nitranský kontext samozřejmě nic nezměnil na faktu, že je to inscenace po intelektuální stránce v mnoha ohledech bezradná. Snadno čitelné „poselství“ , že se nacista, jako byl Adolf Eichmann, může skrývat v každém z nás, je velmi zjednodušující. Podle všeho se autoři inspirovali slavnou knihou Hannah Arendt a úplně ignorovali odbornou psychologickou literaturu, která o zrodu zla pojednává mnohem plastičtěji a složitěji (např. Philip Zimbardo). Nedokázali ani dát srozumitelně najevo, proč ignorují významnou historickou literaturu zpochybňující Eichmannův portrét jako pouhého hloupého a omezeného úředníčka (např. Bettina Stangneth). Z těchto důvodů nemohu souhlasit s těmi, kdo v anketě Ceny divadelní kritiky uvedli, že se jedná o „silnou studii Eichmanna“, anebo o „organické spojení „velkých“ dějin (Eichmannův proces) se skutečnými událostmi v Ostravě“.
Na Slyšení je však skvělé (a to se v Nitře naplno projevilo), že se jeho smysl nevyčerpává čistě intelektuálním „sdělením“. Obsahuje také rovinu imaginativní hry, která je divadelně velmi nosná, a to především díky skvělým ostravským hercům, kteří jsou schopni své postavy všemožně komentovat a držet si od nich odstup. Když diváci přistoupí na hru, banalita psychologických a historických asociací ustoupí do pozadí. Jeviště se pak stává zrcadlem, které v mnoha variacích odpovídá na otázku: „Jak komicky bychom vypadali, kdybychom přestali přemýšlet v širších souvislostech a vciťovat se do druhých?“ Nacistický kontext přitom neustále připomíná temné síly, jimž se otevřely zobrazované figurky, a vytváří tak v díle napětí.
Cenné je, že Slyšení k publiku nepřistupuje s arogancí, nenutí mu žádný „lepší“ pohled na svět a neprostředkuje mu ani únik od sebe samého. Možná je takový hravý a komunikativní přístup něčím, co současnému českému divadlu chybí, a kritici, kteří hlasovali pro Slyšení, to vycítili. To je jediný přijatelný důvod, který mě napadá, jímž by se snad dalo vysvětlit, proč mělo Slyšení u české kritiky tak slavný úspěch. I kdyby tomu tak bylo, rozhodně by inscenace neměla být považována za ideál, ale spíš za odrazový můstek, výzvu k precizování tohoto způsobu tvorby.
BARBORA ETLÍKOVÁ
Nitranský kontext samozřejmě nic nezměnil na faktu, že je to inscenace po intelektuální stránce v mnoha ohledech bezradná. Snadno čitelné „poselství“ , že se nacista, jako byl Adolf Eichmann, může skrývat v každém z nás, je velmi zjednodušující. Podle všeho se autoři inspirovali slavnou knihou Hannah Arendt a úplně ignorovali odbornou psychologickou literaturu, která o zrodu zla pojednává mnohem plastičtěji a složitěji (např. Philip Zimbardo). Nedokázali ani dát srozumitelně najevo, proč ignorují významnou historickou literaturu zpochybňující Eichmannův portrét jako pouhého hloupého a omezeného úředníčka (např. Bettina Stangneth). Z těchto důvodů nemohu souhlasit s těmi, kdo v anketě Ceny divadelní kritiky uvedli, že se jedná o „silnou studii Eichmanna“, anebo o „organické spojení „velkých“ dějin (Eichmannův proces) se skutečnými událostmi v Ostravě“.
Na Slyšení je však skvělé (a to se v Nitře naplno projevilo), že se jeho smysl nevyčerpává čistě intelektuálním „sdělením“. Obsahuje také rovinu imaginativní hry, která je divadelně velmi nosná, a to především díky skvělým ostravským hercům, kteří jsou schopni své postavy všemožně komentovat a držet si od nich odstup. Když diváci přistoupí na hru, banalita psychologických a historických asociací ustoupí do pozadí. Jeviště se pak stává zrcadlem, které v mnoha variacích odpovídá na otázku: „Jak komicky bychom vypadali, kdybychom přestali přemýšlet v širších souvislostech a vciťovat se do druhých?“ Nacistický kontext přitom neustále připomíná temné síly, jimž se otevřely zobrazované figurky, a vytváří tak v díle napětí.
Cenné je, že Slyšení k publiku nepřistupuje s arogancí, nenutí mu žádný „lepší“ pohled na svět a neprostředkuje mu ani únik od sebe samého. Možná je takový hravý a komunikativní přístup něčím, co současnému českému divadlu chybí, a kritici, kteří hlasovali pro Slyšení, to vycítili. To je jediný přijatelný důvod, který mě napadá, jímž by se snad dalo vysvětlit, proč mělo Slyšení u české kritiky tak slavný úspěch. I kdyby tomu tak bylo, rozhodně by inscenace neměla být považována za ideál, ale spíš za odrazový můstek, výzvu k precizování tohoto způsobu tvorby.
BARBORA ETLÍKOVÁ
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme