Někdy se to bohužel stane. Sedíte na představení, během necelé čtvrthodinky vám dojde „o čem se tu hraje“ a po zbytek večera (většinou jako naschvál objektivně dlouhého) už jen marně doufáte, že se něco stane. Říkáte si, že autor, kterého si inscenátoři vybrali, přeci nemůže být tak slabý, aby vydržel jen u jediné myšlenky a tu omílal pořád a pořád dokola, aniž se jen náznakem pokusil o nějakou protitezi. Říkáte si, že ti herci přeci mají na víc, než aby celý večer vydrželi jen s jednou polohou, kterou jste u nich už několikrát viděli. A konečně si říkáte, že režisér a dramaturg přeci mají (ukázali to jindy) dost rozumu a citu na to, aby vám tohle nepředkládali jako regulérní celovečerní inscenaci. Vězte tedy, že my, lépe postavení a materiálně zabezpečení v honbě za ještě lepším postavením a materiálním zabezpečením ničíme a likvidujeme ty hůře postavené a materiálně zabezpečené. A prodáváme tak svou duši M(a)efistovi. Víc toho, věřte, o Tajemné záři nad Vilou Philipa Ridleyho vědět nepotřebujete.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme