Pokorná: Holubina (Ódivadlo - festival Případ pro sociálku, No. 4)

Můžete hádat

Festival sociálního umění Případ pro sociálku vol. 2 tento čtvrtek skončil. Místo dění se na poslední dva dny přesunulo z divadelního prostoru Venuše ve Švehlovce do Autonomního centra Klinika, kde byla ve středu k vidění autorská inscenace Martiny Čurdové Holubina. Je to již třetí titul souboru Ódivadlo, jehož někteří členové mají vlastní zkušenost s duševní nemocí.

Přibližně čtyřicetiminutová inscenace (jejíž název zůstal nevyjasněnou záhadou) je vystavěna z řady ne úplně sjednocených obrazů. Téma je sice jasně dané, smysl celého počínání ale příliš zřejmý není. Ódivadlo inspirovala současná mezinárodní situace a reakce, které vyvolává - což publiku po děkovačce sdělila samotná režisérka. (Už samotný fakt, že inscenátoři považovali za nutné oznámit to, co měla sdělit inscenace jako taková, nepůsobilo příliš důvěryhodně.) Křesťanská kultura coby argument, který používají bojovníci proti migraci, je samo o sobě velké, rozporuplné - a o to více lákavé téma. Je ovšem složité ho zpracovat tak, aby argumentace nepůsobila stejně absurdně, jako názor, proti kterému brojí.



Ódivadlo si položilo otázku, jak vlastně vznikala ona křesťanská kultura, která v současné většinově ateistické české společnosti slouží jako hlavní argument proti migraci. S touto otázkou pak svádělo nevyrovnaný boj: v podstatě celá inscenace stála na banalizaci klíčových momentů v historii evropských kultur. Například obraz, upozorňující na pokrytectví středověké církve: herečka nesoucí kadidlo vysvětluje jiné herečce, že ji Bůh miluje a zároveň, že vnitřní pocit lásky k němu je jedinečný. Nabádá ji, aby se přidala do jejich společenství. Když to ale její kolegyně odmítne, obrazně ji upálí za doprovodu ikonické Cohenovy písně Hallelujah (obě herečky si nesly fotku na špejli jako loutku sama sebe). Naštěstí nechybělo ani pár světlejších (a zábavnějších) momentů, třeba stěhování národů, kdy herci v černém a s kuklou přes obličej, každý zastupující jeden národ, napadají jeden druhého a prostřednictvím různých poznámek vystihují buďto sebe nebo svého soupeře.

Ódivadlo láká diváky sloganem: „/…/ herecký kolektiv lidí se zkušeností s duševní nemocí i bez ní. Můžete hádat, kdo jí má a kdo ne.” Krom toho, že mohl divák „hádat“, však aspekt duševní nemoci nehrál v v podstatě žádnou roli. Je to škoda. Inscenace, ve které by se odrazily zkušenosti s duševní poruchou, by nejspíš byla zajímavější než nepovedený pokus o společensky angažované divadlo.

BARBORA POKORNÁ

Ódivadlo: Holubina. Koncept a režie Martina Čurdová, premiéra 31. května 2016

(foto Facebook)