Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 1

ZA HRANOU/OVER THE EDGE
KALD DAMU: MOMOTARÓ

Je nám spolu dobře, a to není dobře

Můj pobyt na Divadelní Floře v Olomouci začal snově. Ráno jsem se chtěla na chvíli stavit na konferenci Za hranou/Over the Edge, která patří částečně pod patronaci festivalu. Na místě mě okamžitě obklopili moji známí i kamarádi z Prahy, konferenční hosté, o nichž jsem netušila, že je v Olomouci potkám. Dostala jsem provizorní jmenovku a zjistila, že se budu celé dopoledne účastnit jedné z osmi odborných diskusí u kulatého stolu (konkrétně té, kterou moderuje holandský divadelní kritik Joost Ramaer).

Hovor se brzy stočil k otázce, jak dostat „lidové“ publikum do divadla. Rumunský režisér Paul Coldea vyprávěl o fascinujících představeních, která zažil, když objížděl s inscenacemi o nezaměstnanosti malé rumunské vesničky. Jednou ho místní přiměli posunout začátek produkce až na dobu, kdy obstarají všechna domácí zvířata. Jindy byl svědkem jejich živého oponování tomu, co se na jevišti říkalo. Jiří Havelka vzpomínal, jak si diváci spletli představení jeho Dechovky se skutečnou schůzí a zdráhali se jít dovnitř.

Hodinou a půl vyprávění o strategiích, jak pomocí divadla prolamovat „sociální bublinu“, se prolínalo naříkání nad tím, že v drtivé většině tvůrci stejně jen „přesvědčují přesvědčené“. Kamarádka, která se účastnila závěrečné reflexe, říkala, že prý ve všech skupinách převládal podobný tón. Je to absurdní představa, že zhruba osmdesát divadelníků přijelo do Olomouce proto, aby se rozdělili na malé skupinky a v nich naříkali na svůj sklon uzavírat se v malých skupinkách. Co se ale týká kritizovaného pohodlí spjatého s přebýváním „mezi svými“, v tom se této participativní konferenci žádná nevyrovná. Když jsem ji opouštěla kvůli divadelnímu představení, s pobavením jsem si uvědomila, že si z ní paradoxně odnáším především pocit, že jsem obklopená samými otevřenými a přátelskými lidmi. A že bych se ráda přišla podívat na divadlo těch, s nimiž jsem se tam seznámila. Jen jako další zástupce „intelektuální elity“, samozřejmě.

Mateřská školka pantomimy

Následovalo zpracování japonské pohádky Momotaró, „o chlapečkovi, který se zrodil z broskve“, současných studentů třetího ročníku KALD na DAMU v režii Venduly Bělochové. Šlo o složitý příběh plný proměn (hlavní postava se mění z broskve v chlapce, pohybuje se na souši i pod vodou, a navíc si dokáže udělat z podmořských příšer přátele). Inscenace ho dokázala převyprávět beze slov, neiluzivně, a navíc tak, aby mu rozuměly i tříleté děti. Soudě podle soustředění dětského publika se to dařilo skvěle. Žádné výkřiky ani otrávené zlobení. Zdálo se, že všichni v šapitó napjatě sledují dění.

Myslím, že se to povedlo díky tomu, že se tvůrci vyjadřují skrze situace, které děti důvěrně znají z každodenní zkušenosti. Jeden herec například v ústraní hlasitě šplouchá vodou v kýblu, zatímco druzí dva v popředí předvádějí, že ji po sobě stříkají. Názornost se prolíná se stylizací. Maëlane Auffrai vysvětluje zrození chlapečka pantomimickým předváděním, že „prdí“ na bříško miminka. Koule, která dosud představovala broskev, tím získává tělo i v očích těch nejmenších.

Vedle poučení, které dospělým divákům může přinést vysvětlovací zručnost tvůrců, Momotaró nabízí také několik okouzlujících nápadů. Na mne nejvíc zapůsobila vynalézavá i extrémně názorná scéna, v níž bylo hlediště označeno jako moře. Herci nabídli dětem gumové kyselé žížalky a když je všechny snědly, pokračovalo se v příběhu momentem, v němž postavy zjistí, že jim došly návnady na chytání ryb.

info o festivalu zde

foto z www.damuza.cz