sobota 20. května 2017

Mikulka: Projektil (Stoka)

Jít na Stoku, potažmo „na Uhlára“, když už se jednou za čas objeví v Praze, mi přijde jako věc tak trochu povinná. Kupodivu se ale ukazuje, že těch, kteří to berou takhle, zas tak moc není: nevelký sál Strašnického divadla přecpaný rozhodně nebyl. Ale i tak, je více než chvályhodné, že dramaturgie festivalu StrašNICE legendu slovenské alternativy pozvala. Tolik tedy na okraj a teď k tomu, co bylo k vidění.



Uhlár nikdy nesměřoval k vycizelovaným inscenacím s dokonalými profesionálními parametry, při letmém pohledu na jeho předposlední inscenaci Projektil je ale nápadné, jak moc vizuálně připomíná amatérské školní divadlo: jeden prakťák, stoleček, pět herců v pseudoantických róbách (které by klidně mohly být vyrobeny z prostěradla) a nic víc. Pokud tedy nepočítáme televizor, ve kterém neustále běžel skutečný program slovenské televize, zprávy a pak cosi o autech. Ani po herecké stránce se tu neodehrálo o moc víc, než co je běžně k vidění na amatérských divadelních přehlídkách. Série „scének“, nejčastěji dialogů, tu a tam monolog, jen několikrát bylo na jevišti herců více. Žádná velká technika, velmi střídmě uplatňované „režijní nápady“, ale co hůř, ani herecké charisma, které bývalo pro partu kolem Uhlára docela příznačné.

I tak ale bylo možné v silnějších pasážích pocítit charakteristickou zneklidňující zběsilost, kvůli které vždy stálo za to Uhlára sledovat: muž a žena spolu hovoří nevěře, on jí vykládá, že se vyspal s její nejlepší kamarádkou, ona se se zájmem vyptává na detaily, on se vzteká, že se ona nerozčiluje, ona se omlouvá, padají vulgarity a úsměvy, u kterých není jasné, jestli jsou opravdové nebo je to jen nenávistný škleb. Oba se přitom neustále pomalinku otáčejí kolem své osy, jako nějaké figuríny v reklamě nebo v loutkovém divadle. Výsledkem je dráždivá absurdita, svět zdánlivě normální, přitom ale beznadějně vykloubený a nesrozumitelný. V horších případech však zůstávalo skutečně jen u zábavných scének, navíc leckdy poněkud zdlouhavých.




Nijak zvlášť přesvědčivě kupodivu (a bohužel) nevyzněl ani závěrečný pokus všechno to bezcílné hemžení ještě jednou pootočit a opatřit opatřit novým úběžníkem: během posledních scén se v pozadí pomalu šourala shrbená figura se štaflemi, ze kterých se po chvíli stal kříž (nechyběla nenápadná provokace v podobě bederní roušky vyrobené z pleny pro dospělé). Dohrávalo se s Kristem, sejmutým z kříže a za mohutného popíjení (opravdové) whiskey. Škoda, když si to teď s odstupem rovnám v hlavě, připadá mi, že právě tohle musel být nejsilnější výstup celého večera - jenže málo platné, přímo na místě očekávatelnou naléhavost a intenzitu postrádal. Jinými slovy: rozporuplný dojem, ostatně stejně jako celé představení.

více informací o inscenaci zde
foto Ctibor Bachratý

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme