Kolařík: Pekingská kachna (Stará Aréna Ostrava)

Na projekčním plátně pozorujeme mladého muže v bílé košili s černými kalhotami a dvěma igelitovými nákupními taškami, jak se vytrvale staví do cesty projíždějícím tankům. Tedy těm, jež se 4. července 1989 podílely na masakru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu a krvavě potlačily snahu čínských občanů nasměrovat totalitní režim k demokracii. (Dění na plátně přibližuje situaci z 5. června v ranních hodinách, kdy se tanky snažily náměstí opustit.) Po skončení projekce se na hrací ploše tvořené šesti různě rozmístěnými bílými obdélníky objevuje Lukáš Adam, k nerozeznání od muže s igelitovými taškami ze záznamu. Chvíli po něm vstoupí na jeviště dvě dívky a dva muži, jež představují příslušníky státní moci.

V první ze tří částí inscenace jsou použity texty spisovatele, básníka a kritika čínského komunistického režimu Liao I-Wua, konkrétně báseň Krveprolití, apelativně přednášená Lukášem Adamem (jenž také celý divadelní scénář sestavil). Během recitace sledujeme snahu poslušných, téměř strojově chladných soudruhů v rudých košilích převychovat vzdorujícího muže. Postupně jej svlékají a zcela nahého fotí jako zločince.

Tragédii zlomení svobodného ducha zachycuje naturalisticky drsný akt „ořezávání těla“. Čtveřice agentů státní moci bezbranného muže zaklekne a pomocí pilky a kleští jeho tělo rozřezávají, jakoby odstraňovali zhoubný nádor. Kusy masa se válejí na podlaze – a pak dotyčný najednou vstane, k nerozeznání od svých trýznitelů. Nádor je odstraněn. Stejně intenzivní a syrová zůstává i druhá část, v níž nasloucháme rozhovoru básníka Liao I-Wua s pamětníkem událostí během tzv. Velkého skoku v roce 1958. Inscenátoři opět vycházeli Liova z textu, konkrétně z knihy Hovory se spodinou. Očitý svědek tehdejších událostí pozve básníka do svého domu a nabídne mu čaj. Zdánlivě banální povídání se však po chvíli změní ve vzpomínku na hrůzný hladomor, během kterého rodina snědla svou vlastní čtyřletou dcerku. 

Následuje zdánlivé odlehčení stylizované do reklamního spotu, v němž naléhavě rezonuje refrén „made in china“. Postavy v třpytivých kostýmech zmiňují různé produkty, například krtečka, a zdůrazňují jejich čínský původ. Řada přijde také na Miloše Zemana či na typicky českého občana. Jde však především o předehru k závěrečné, nejděsivější části. V loterii se nahodile losují čísla označující jména dvou set dvou obětí, jež byly popraveny čínskou mocí za odpor k režimu. Z osudí jsou ve zběsilém tempu vytahována čísla – čokoládové bonbónky – a diváci jsou informováni, jakým způsobem dotyčný zemřel. Vše umocňuje kontaktní pojetí: divák si sám může vylosovat číslo, a pak je zasypán sprškou čokoládových bonbónků – obětí.

Vztah obyčejného člověka a totalitního režimu je absurdní. Lidé se buď přizpůsobí, stanou se odlidštěnou mlčící masou poslušně plnící pokyny shora, nebo se odvážně ozvou a jsou chladnokrevně zabiti. Inscenátoři se snaží poodhalit svět za třpytivým a křečovitým reklamním pozlátkem: poslušnost je vyvolána obavami, strachem a hrubým násilím. Hlavní devizou Pekingské kachny je ale především snaha varovat před aktuální „krátkozrakostí“, s níž dění v současné Číně někdy sledujeme.

ALEŠ KOLAŘÍK

Více informací o inscenaci zde