Hrdinová: OST-RA-VAR 2017 (čtvrtek 30.11.)

Bílé divadlo: Já, já toho věštec od Beskyda lidu

Druhý den Ost-ra-varu vyčerpal festivalové diváky natolik, že na večerní představení Já, já toho věštec od Beskyda lidu dorazili do Staré Arény jen nejvytrvalejší, respektive ti, kteří dobře vědí, že na produkcích Bílého divadla rozhodně spát nebudou. A taky že nespali. Ti, co to vzdali, mají čeho litovat.

Pospolitou atmosféru bezručovské rapsodie navodí už v kavárně vyhrávající muzikanti. Za zvuků akordeonu a zpěvu se zformuje sedmičlenná parta chlapů, z nichž každý si do sálu nese svou sekeru zatnutou do masivního dřevěného špalku v jedné a láhev vodky v druhé ruce. 



foto web BD (plenérové představení v Opavě)

„Nikomu nic nerobíme, stébla křížem nestavíme, Pána ctíme jako Boha“, skandují furiantsky, od zpěvu přecházejí volně k veršům a naopak. Bezručovy básně nerecitují, ale žijí, historku o Magdonovi, co šel od Ostravy domů si sdělují jako věcnou informaci chlapů popíjejících v téže harendě jako on s vědomím, že se jim to může stát dnes nebo zítra taky. Bezruče si předávají jako skrojky chleba nebo kořalku, útržkovitě, vědoucně, věcně i s patosem, pokud cítí, že ke slovům či písni patří. Každý z nich může být od minuty bardem slezského lidu.

Uprostřed scény trčí trojice šachetních žebříků rámujících pod trojúhelníkovou věží skrytý nálevní pult plný lahví a sklenic zpola vypitých. Popíjí se hojně a publikum nezůstane stranou. Sekyry a špalky se mění v kovkopské nástroje, jimiž se ze skály rvou černé démanty. A sekají se větve, až třísky lítají mezi diváky, ale kdo má čas na třísky, když se kácí les. Beskydský smrkový les našich vzpomínek, pocitů, životů.

Těch sedm aktérů působí místy už unaveně, ale zároveň nesmírně energicky. Tu a tam se jim hůř kleká nebo vstává, ale pořád jsou to chlopi, furiantští a omámení vůní veršů, ženských klínů i drsného beskydského povětří. Vlastně to celé trvá jen nějakých čtyřicet, pětačtyřicet minut. Ale je to stejně opojivé jako čerstvý ranní výstup na Lysou horu koncem podzimu.

Představení mělo svou dohru v kavárně, kde se křtil a prodával kalendář Bílého divadla Na počátku ticha s verši Vladimíra Machka. Jsou stejně krásné jako ty od Bezruče: „Stromy holé a já s prázdnou sklenkou za ještě víc prázdnějším stolem. Která hora dovolá se mne alespoň v ozvěně. Všechno je spočítáno, přečtené. S potemnělou oblohou stávám se mezi nebem a zemí houpající se mátohou. Sytím se spadaným listím…“

RADMILA HRDINOVÁ

festivalové stránky zde