Švejda: Večer tříkrálový (BodyVoiceBand - Venuše ve Švehlovce)

Zuzana Burianová vychází ve svém výkladu Shakespearova Večera tříkrálového ze vstupního monologu knížete Orsina, který hovoří o prchavosti lásky, poukazuje přitom na to, že "láska žije z hudby". Prchavost pak vtělí do jednoho ze scénických leitmotivů - nafukovaných a vypouštěných balónků; hudba se - i s ohledem k trvalé náklonnosti BodyVoiceBandu k hudbě - stane jedním z pevných výrazových prostředků inscenace; a složitost a proměnlivost partnerských (milostných) vztahů hlavním tématem.

Je volba jen jednoho tématu z té Shakespearovy přehršle málo či ne? Šlo o záměr, odhadnutí vlastních sil, jak se s Večerem tříkrálovým vyrovnat, či nikoli? Večer tříkrálový BodyVoiceBandu se každopádně stává spíš rozvernou goldoniovskou komedií. Respektive komedií dell arte - o čemž by svědčil akcent na postupy klauniády, s jejíž pomocí se zde vytváří humor. Respektive komedií "mechanismů lásky" à la Pierre de Marivaux, jak k tomu inscenátoři dospějí v samotném závěru, kdy se hlavní figury hry po happy endu - nehappy endu vyrazí "koupat" a pak se tak nějak vytratí ze scény.
Hořkých či hlubších (existenciálnějších) tónů je však v inscenaci jen poskrovnu. Inscenace se rozehřívá zvolna, druhá část, kdy peripetie příběhu gradují a je tedy i více příležitostí k vytváření situační komiky, nabízí živější podívanou. Vznikla inscenace, která neoslní, ale ani nezklame.
Recenze vyšla 10. 1. 2018 v Lidových novinách