De facto monodrama o americkém geniálním fyzikovi Richardu Feynmanovi (1918-1942) je hereckou beneficí Vladimíra Kratiny.
Jakub Zindulka si režijně nijak nevymýšlí, "plave" s textem, nic v něm - až na výjimky (úmrtí Feynmanovy prvé manželky Arline) neakcentuje. Plně se podřizuje protagonistově osobnosti, jeho charismatu "správného" chlapa s podmanivým hlasem, kterému stačí "bytovat" na scéně než vyloženě hrát. Kratinův projev je dobrosrdečný, herec se prakticky pořád obrací na diváky, vtahuje je do hry... O příjemnou náladu v sále je postaráno.
Tím vším se však zároveň odhalují slabiny Parnellovy hry - která je spíš pouhou skicou než plnohodnotným životopisným dramatem; která splétá více motivů (z Feynmanova života) dohromady, celku ale schází nějaké dramatické jádro - proč se to vlastně děje. Pokud tedy vynecháme možnost, že autor chtěl poněkud osvětářsky přiblížit jednu zajímavou osobnost.
Recenze vyšla v Lidových novinách 2. 1. 2018
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme