Sons of Sissy se zdáli být dle anotace lehkovážnou, byť experimentálně pojatou hudebně-pohybovou podívanou - jenže šlo o inscenaci úplně jiného kalibru.
Na téměř prázdnou scénu vešli čtyři muži, vzali si hudební nástroje (dvoje housle, kontrabas a tahací harmoniku) a začali hrát typickou alpskou (tyrolskou) hudbu. Lehce rozvrzaně, ale nikoli parodicky. Navozovali dojem poklidné, ba bukolické atmosféry. Jenže na konci druhé skladby se ozvaly prvé disharmonické tóny a muž s harmonikou začal tančit. Respektive: začal se pohybovat v strojově přesných drahách, nohama důrazně vydupávaje pochodový rytmus. Postupně se k němu přidali i zbylí herci a společně vytvářeli různé pohybové sestavy, které měly násilnický, manipulativní ráz. Působily temně a zlověstně. Minimalisticky opakující se pohyb sugestivitu podívané navíc ještě stupňoval. Úvodní idyla byla pryč. Na konci výstupu trojice mužů přísně sledovala toho čtvrtého, jak se mezi nimi snaží zoufale udržet v pohybu (rozuměj přeneseně při životě) - nakonec ale vysílený padl k zemi .
Choreograf, tanečník a hudebník Simon Mayer použil alpskou hudbu a s ní související tance jako materiál k svébytnému uchopení, jímž jako by odkrýval "odvrácenou tvář" tohoto materiálu. Jako by nahlížel pod povrch folklórní idyly. A nebo také (budeme-li dostatečně interpretačně odvážní) jako by vytahoval na světlo stinné stránky rakouské historie. Ty, které "ruší" obecný klid.
Po pauze, ve druhé části, muži tančili de facto variaci téhož - ale tentokrát zcela nazí. Zpocená, stále víc a víc vyčerpaná těla působila oproti prvému výstupu brutálněji, animálněji a naléhavěji. Toto - ač měla inscenace ještě další dvě části (věnující se homosexualitě a zabíjení a umírání živého tvora - býka) - byl její vrchol.
Sons of Sissy vlastně byli svébytným politickým divadlem - aniž k tomu potřebovali nějaké křiklavé prostředky..
Recenze vyšla 5. 10 v Lidových novinách (k přečtení zde)
 |
| foto Rania Moslam |
Na téměř prázdnou scénu vešli čtyři muži, vzali si hudební nástroje (dvoje housle, kontrabas a tahací harmoniku) a začali hrát typickou alpskou (tyrolskou) hudbu. Lehce rozvrzaně, ale nikoli parodicky. Navozovali dojem poklidné, ba bukolické atmosféry. Jenže na konci druhé skladby se ozvaly prvé disharmonické tóny a muž s harmonikou začal tančit. Respektive: začal se pohybovat v strojově přesných drahách, nohama důrazně vydupávaje pochodový rytmus. Postupně se k němu přidali i zbylí herci a společně vytvářeli různé pohybové sestavy, které měly násilnický, manipulativní ráz. Působily temně a zlověstně. Minimalisticky opakující se pohyb sugestivitu podívané navíc ještě stupňoval. Úvodní idyla byla pryč. Na konci výstupu trojice mužů přísně sledovala toho čtvrtého, jak se mezi nimi snaží zoufale udržet v pohybu (rozuměj přeneseně při životě) - nakonec ale vysílený padl k zemi .
Choreograf, tanečník a hudebník Simon Mayer použil alpskou hudbu a s ní související tance jako materiál k svébytnému uchopení, jímž jako by odkrýval "odvrácenou tvář" tohoto materiálu. Jako by nahlížel pod povrch folklórní idyly. A nebo také (budeme-li dostatečně interpretačně odvážní) jako by vytahoval na světlo stinné stránky rakouské historie. Ty, které "ruší" obecný klid.
Po pauze, ve druhé části, muži tančili de facto variaci téhož - ale tentokrát zcela nazí. Zpocená, stále víc a víc vyčerpaná těla působila oproti prvému výstupu brutálněji, animálněji a naléhavěji. Toto - ač měla inscenace ještě další dvě části (věnující se homosexualitě a zabíjení a umírání živého tvora - býka) - byl její vrchol.
Sons of Sissy vlastně byli svébytným politickým divadlem - aniž k tomu potřebovali nějaké křiklavé prostředky..
Recenze vyšla 5. 10 v Lidových novinách (k přečtení zde)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme