Rituál sebeutvrzení
Prvá polovina Drábkových Kanibalek budí zdání, že politické téma, předváděné v žánru politické satiry, bude jen rámcem pro niternější, řekněme až existenciální, téma: nejistoty mužů a žen v případě jejich sociálních, sexuálních a jiných rolí v dnešním světě. Rozkolísaný svět vede k rozkolísání lidské identity, jako by autor naznačoval. Jenže druhá polovina, odehrávající se ve "výcvikovém táboře" českých neonácků, nás rychle vyvede z omylu.
Karty se prudce obrátí a politická satira jasně převládne. Předvedeno je vše, co si z dnešní politické a společenské reality zasluhuje zesměšnění, nadto se zcela explicitně přihodí (v "upřímném doznání" šéfa neonácků) rozbor, proč se "frustrovaná většina" dnes chová tak, jak se chová, a celé to završí happyendový obrat, aby divák z představení odcházel s kýčovitě ušlechtilým pocitem, že pravda - snad - jednou zvítězí.
David Drábek říká svým divákům - té pomyslné menšině, která ví, "jak se věci opravdu mají" - jen přesně to, co chtějí slyšet. Ničím je neznejistí, nepoloží jim žádné otázky. Politická satira tu funguje v té nejprvoplánovější rovině. Kanibalky mají charakter sebeutvrzujícího rituálu - který diváci, na konci mohutně (alespoň při druhé premiéře) tleskající, s povděkem přijímají. Jen si nejsem jistý, zdali o tohle novému vedení MDP opravdu jde.
.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme