Mikulka: Kanibalky (MDP – Rokoko)

Nic nezapomněl, nic se nenaučil

Na rozdíl od překvapivě nevýrazného startu Divadla ABC odstartovalo Rokoko, druhá scéna „nových“ Městských divadel pražských, zcela očekávatelně. David Drábek se představil způsobem, který od něj nejspíš čekali všichni. Nic moc na tom nezměnila ani ředitelská dramaturgie Daniela Přibyla, i když jsme v to my, notoričtí optimisté, potajmu doufali.

Ohledně Moře Martin Švejda poznamenal, že se hrálo vlastně jen kvůli pětiminutové scéně symbolického odchodu dvojice mladých hrdinů z pokřiveného prostředí. Kdybychom touto optikou pohlédli na Drábkovy Kanibalky, mohli bychom za jediný smysl označit posledních zhruba patnáct minut. [následují spoilery]. V závěru inscenace se totiž banálně prvoplánová parodie fašizujcí domobrany překlopí do lítostivého ustrnutí. K čemuž se přidá paralelní satiricko-fantaskní motiv: jeden z protagonistů se začne vydávat za omylem zastřeleného Tomia Okamuru, v jeho podobě provede televizní sebekritku, rozpustí SPD a příznivce své strany vyzve k podpoře Evropské unie.

Jakkoli mělce je výše popsaná pasáž založená, jakýs takýs smysl dává. Ale protože se nacházíme ve světě Davida Drábka, dostaneme se k ní až zhruba po hodině a půl žalostně nesoudržných, ale o to urputnějších pokusů o legraci ber kde ber. Herci ze sebe nepříliš přesvědčivě soukají klopotné bonmoty typu „v té je dobra jako v Ghándím cholesterolu“, do omrzení se paroduje buranská přihlouplost bojovných vlastenců, spousta švandy vznikne na úkor afektovaně ušišlaných mužů se změněným pohlavím a sexuálně neukojené vedoucí jejich terapeutické skupiny (zde míra nevkusu dostupuje vrcholu). Proklamované adresné politické satiry tu paradoxně vlastně až tak moc není. Dojde na citaci skandálního Okamurova projevu o Romech a nemůže chybět ani obligátní výpad proti Václavu Klausovi st., doplněný posměškem mířícím na znetvořenou tvář Václava Klause ml. („dorazil i jeho syn, ale pořád se ksichtí“). Ke konci zčistajasna a zhola nesmyslně vyskočí a zase zmizí motiv českých žen, zklamaných arabskými manžely. Pramálo pomůže, když do tohoto pochybného eintopfu tu a tam ukápne cosi přímočaře srdceryvného. Část publika se upřímně baví a dojímá, ta druhá, včetně mě, se dílem nudí a dílem jí z toho zážitku trne studem.



Zde by bylo možné skončit s povzdechem „nic nezapomněl, nic se nenaučil“, a dát si od zážitků tohoto typu zas na nějaký čas pokoj. Rýsuje se tu však jedna obecnější otázka, podstatně zajímavější než Drábkova tvorba jako taková. Městská divadla pražská se hodlají docela důrazně profilovat směrem k politické dramaturgii a zároveň mají ambici oslovit trochu jinou (čti náročnější) diváckou skupinu, než zde bývalo zvykem v letech minulých, a než je stále zvykem v okolních přiznaně komerčních či bulvárních scénách. Drábek je v tomto ohledu, zdá se mi, silně rozpolcený. Svými tématy cílí na diváckou skupinu, kterou bychom si mohli pro zjednodušení nazvat „Respekt & spol.“. Vybírá si - z tohoto pohledu - naprosto bezpečná témata, říká to, co je v dotyčných kruzích zvykem říkat a vysmívá se těm, kterým je vhodné se vysmívat (dost možná se přitom cítí být odvážným satirikem, ale tak už to holt chodí). Zároveň je však ve svých politizujících eskapádách natolik povrchní, že se mi to zdá být pro tuto cílovku jaksi nedostatečné.

Vezměme jako příklad výše zmíněnou scénku s Václavem Klausem. Mimo jiné proto, že se v inscenaci ocitla z ryzí potřeby tam něco takového mít, jinak totiž kromě názvu hry s ničím nesouvisí (je ostatně s pramalou invencí traktována jako sen jedné z postav). Během několikaminutového výstupu se rozehrává, že je Klaus velmi samožerný, což je předvedeno doslova, připomenuta je ukradená tužka, dojde na prodanou amnestii, skrývanou homosexualitu, žárlivost na Václava Havla… a to je vlastně všechno. Klaus je snadným a oblíbeným terčem - ale komu vlastně budou takto povrchní rýpance stačit? A komu ne?



Cosi velmi podobného platí i v případě onoho relativně ambiciózního finále. Členové vlastenecké domobrany jsou dlouho parodováni nejbanálnějším možným způsobem jako tupí mamlasové, kteří si v lese hrají na vojáky, prozpěvují si Ortel, bojí se chemtrails a občas zmíní, že mají rádi Zemana a Putina. Terč je i tentokrát až trapně snadný, ale budiž, někomu to třeba takhle přijde vtipné. Jenže pak dojde na onen výše zmíněný obrat, kdy se má ukázat, že lesní hrdinové jsou ve skutečnosti politováníhodní chudáčci, kteří se cítí odstrčení. Že sice mohou být nebezpeční, ale svým způsobem si zaslouží zájem a soucit. Nic extra objevného, ale lze to ocenit jako snahu dostat se alespoň kousek pod povrch. Tady je zas potíž v tom, že Drábek není schopen tento klíčový moment „zdivadelnit“ aby vyplynul ze situace nebo z jednání postav. V jeho podaní vypadá dotyčný zlom tak, že se po náhodné smrti Tomia Okamury domobranci zhroutí a všechno potřebné sdělí hezky polopatě sami: jsme chudáčci, cítíme se odstrčení atd.



Kroužíme kolem stále stejné otázky. Bude něco takhle primitivního stačit těm, kteří by jinak co do samotné diagnózy s autorem souhlasili? Dá se tímto způsobem oslovit, řekněme, cílová skupina, pro kterou umělecký šéf MDP chystá třeba Anděly v Americe? Nebo se pohybujeme spíš na úrovni, kterou bychom si mohli pro zjednodušení označit „Blesk & spol.“? No jo, ale zrovna tahle cílovka by zas mohla mít docela problém se samotným obsahem, odhaduji. V každém případě bude zajímavé sledovat, jestli se Drábkovi (a obecněji Městským divadlům) podaří najít dostatečně velký průnik zdánlivě protikladných diváckých množin. Ale možná jsem jenom naiva a úplně jednoduše se potvrdí stará cynická divadelnická pravda, že před libovolným publikem stejně vždycky nejlépe uspěje ta nejbezostyšnější banalita.

více informací o inscenaci zde
foto MDP