Mikulka: Desatero přikázání (Volkstheater Wien, PDFNJ 2018)

Jednoduše a samozřejmě 

Zdaleka ne vše, co se představí na „německém festivalu,“ nutně musí být ryzí zlato, na jedno se lze spolehnout téměř s jistotou: alespoň jedna z inscenací dorovná uvolněná měřítka v oboru „herectví ve velkém divadla“. Letos se to přihodilo hned na úvod v divadelní adaptaci Kieslowského Dekalogu.



Herci vídeňského Volkstheateru přitom vlastně nepředvádějí nic na první pohled mimořádného, prostě se „jenom“ přirozeně setkávají v téměř prázdném prostoru a zdánlivě bez námahy vytvářejí jednu výraznou figuru za druhou. Většina situací si vystačí se dvěma osobami, jen zřídkakdy se do akce zapojí celý soubor. Ti, kteří právě nehrají, sedí (většinou) po straně jeviště a sledují akci.



Žádné přehrávání, žádná deklamace, žádné vyhrávání jemnůstek a detailů (jsme přece ve velkém divadle), ale taky žádná prefabrikovaná obecnost. Žádné forzírování a přesto je všemu rozumět. Tu a tam ironie nebo zlehčení, občas něco záměrně nelogického či absurdního, úplně však chybí nesouřadné legrácky a divácky vděčné shazování postavy nebo celé situace. Přepjatost nebo patos některých scén se mi zdál být poněkud přes míru, především v závěru obou polovin, ale to nelze vyčítat hercům, ti prostě jen i v těchto pasážích přesně dodrželi režijní koncepci.


Všechno, co tu píší, je stará vesta, tak či onak už to bylo vyřčeno nesčíslněkrát. Jenže co s tím. Když takové představení sledujete, zdá se to všechno být úplně jednoduché a samozřejmé. Tak proč je, k čertu, tak strašně vzácné narazit na takovéto „jednoduché a samozřejmé“ herectví ve velkých českých divadlech?

Více informací zde
foto LUPI SPUMA Fine Photography
O PDFNJ budu mluvit v Mozaice ČRo a psát v SADu 2019/1