Možná je to jen náhoda, ale skoro to vypadá, že Daniel Špinar má zálibu v bestsellerech, které se pohybují kdesi na pomezí seriózního literárního díla a efektně rozjitřeného červenoknihovního čtiva. Po Manon Lescaut a Pýše a předsudku nyní došlo na Zweigův román Netrpělivost srdce.
Nesnesitelně upovídanou literární předlohu Špinar zestručnil skutečně razantně. Vyloupne se tak vcelku přímočarý příběh, ale především téma, kolem kterého Zweig s mnoha výkruty a odbočkami krouží: mladý rakouský důstojník je – dosti komplikovaně – vmanipulován do role snoubence ochrnuté dcery místního boháče. Dramatizace nicméně ponechává veškeré nuance stranou a soustředí se v podstatě jen na to, aby vcelku názorně předváděla, jak se stále těsněji svírá síť, kterou kolem vynervovaného mladíka zamotává zoufale zamilovaná dívka i celá její rodina. Výsledkem je dílo téměř varovné: jakmile se jednou necháte přemoci soucitem, nedokážete odmítnout citové vydírání a začnete se zamotávat do bílých lží, ocitnete se na šikmé ploše, ze které není cesty zpátky.
Jakkoli zjednodušující a zplošťující takový přístup je, z hlediska divadelní adaptace dává smysl a nelze mu upřít důslednost. Občas to ale zaskřípe. Drastické zjednodušení si vybere svou daň především v závěru: protagonista citelně postrádá protihráče, kterého by bylo možné brát vážně (ochrnutá Edita vypadá spíš jako zlý skřet, její otec připomíná chladně kalkulujícího pavouka) a vypjatě dramatické finále v důsledku toho nemá příliš pevnou půdu pod nohama. Méně zásadní, ale nepříjemné nesrovnalosti se objeví i při samotné divadelní realizaci. Režie i scénografie se vyhýbají realistickému popisu, hlavní postavy drží důsledně stylizovanou, až odpudivě groteskní polohu, představení rytmizují kolektivní akce sboru důstojníků – a do toho se prolamují nepřípadně figurkářské výstupy několika vedlejších postav. Možná to byl záměr (kterému jenom nerozumím) spíš to ale vypadá, že si Špinar nedokázal poradit se staršími členy souboru, kteří si to své prostě zahráli po svém. Je to jen pár míst, jenže když se třeba po vypjaté scéně vynucených zásnub (v jejímž závěru Edita doslova zamává berlemi a vzlétne) objeví postavička chlapácky bodrého "člověčího" důstojníka jak z nějakého televizního seriálu, je celá pracně budovaná expresivní atmosféra pryč.
Více informací zde
foto Martin Špelda :
o inscenaci jsem mluvil v pořadu Mozaika ČRO Vltava 12. 11 (k poslechu zde, od 8:15)
Nesnesitelně upovídanou literární předlohu Špinar zestručnil skutečně razantně. Vyloupne se tak vcelku přímočarý příběh, ale především téma, kolem kterého Zweig s mnoha výkruty a odbočkami krouží: mladý rakouský důstojník je – dosti komplikovaně – vmanipulován do role snoubence ochrnuté dcery místního boháče. Dramatizace nicméně ponechává veškeré nuance stranou a soustředí se v podstatě jen na to, aby vcelku názorně předváděla, jak se stále těsněji svírá síť, kterou kolem vynervovaného mladíka zamotává zoufale zamilovaná dívka i celá její rodina. Výsledkem je dílo téměř varovné: jakmile se jednou necháte přemoci soucitem, nedokážete odmítnout citové vydírání a začnete se zamotávat do bílých lží, ocitnete se na šikmé ploše, ze které není cesty zpátky.
Jakkoli zjednodušující a zplošťující takový přístup je, z hlediska divadelní adaptace dává smysl a nelze mu upřít důslednost. Občas to ale zaskřípe. Drastické zjednodušení si vybere svou daň především v závěru: protagonista citelně postrádá protihráče, kterého by bylo možné brát vážně (ochrnutá Edita vypadá spíš jako zlý skřet, její otec připomíná chladně kalkulujícího pavouka) a vypjatě dramatické finále v důsledku toho nemá příliš pevnou půdu pod nohama. Méně zásadní, ale nepříjemné nesrovnalosti se objeví i při samotné divadelní realizaci. Režie i scénografie se vyhýbají realistickému popisu, hlavní postavy drží důsledně stylizovanou, až odpudivě groteskní polohu, představení rytmizují kolektivní akce sboru důstojníků – a do toho se prolamují nepřípadně figurkářské výstupy několika vedlejších postav. Možná to byl záměr (kterému jenom nerozumím) spíš to ale vypadá, že si Špinar nedokázal poradit se staršími členy souboru, kteří si to své prostě zahráli po svém. Je to jen pár míst, jenže když se třeba po vypjaté scéně vynucených zásnub (v jejímž závěru Edita doslova zamává berlemi a vzlétne) objeví postavička chlapácky bodrého "člověčího" důstojníka jak z nějakého televizního seriálu, je celá pracně budovaná expresivní atmosféra pryč.
Více informací zde
foto Martin Špelda :
o inscenaci jsem mluvil v pořadu Mozaika ČRO Vltava 12. 11 (k poslechu zde, od 8:15)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme