Mikulka: Zánik domu Usherů (Depresivní děti touží po penězích)

Hororová návštěva v Sudetech 

Kombinace filmu s divadlem, respektive různé podoby zdivadelněného filmu přicházejí, zdá se, poslední dobou do módy. Právě tímto způsobem se nyní Depresivní děti  po více než deseti letech vrátily ke klasické povídce E.A.Poea Zánik domu Usherů.[1] Jejich groteskně hororový příběh o návštěvě v podivném domě, obydleném dvojicí ještě podivnějších sourozenců, se ovšem literární předlohy drží jen velmi volně - a navíc je zasazen do prostředí současných Sudet. 

Technicky představení vypadá tak, že na velkém plátně běží němý film a čtveřice aktérů v popředí (plus Jan Faix za klávesami) postavy neiluzivně dabuje, respektive doplňuje nejrůznější zvuky. Režisér a šéf Depresivních dětí Jakub Čermák je vystudovaný filmař a na výsledku je to znát. Film suverénně a s jistotou pracuje se žánrovými klišé, expresivní barvotiskové tajemno vděčně kombinuje s absurdními vtipy, střídmě, ale účelně si pohrává s „estetikou hnusu“ nebo s formálními triky (třeba v podobě občasných průniků barvy do jinak černobílého snímku). Navíc je to vše výborně a velmi přesně zahrané; září především Barbora Šupová ve vděčné roli bizarní figurky hosta.



S potěšením si lze užít i pasáže, které ironicky odkazují na aktuální realitu. Ať už je to věcně komentovaný nákup rutinní kolekce úplatků pro nejrůznější doktory nebo popíchnutí „občas sem zajedou literáti, vykládají nám, že jsme vykořenění a pořád dokola se ptají, jestli bydlíme v domě po Němcích“. O něco méně přesvědčivě vychází to, co jde s hlavní linkou spíše paralelně. Tedy citace příběhů lidí pohřbených zaživa, a především „dokumentární“ výpovědi reálných obyvatel Sudet, které projekci tu a tam přerušují. Nejenže zpomalují tempo, ale vyvolávají tak trochu podezření, zda nejsou spíše výsledkem nutnosti naplnit nějaké grantové zadání, než hledání přesahu a snahy doplnit inscenaci o další významovou fasetu. (Samotná kombinace klasického hororu a ironicky estetizované ošklivosti dnešních Sudet přitom vychází velmi dobře).

Bez ohledu na dílčí výhrady se nicméně jedná o podívanou velmi sympatickou a divácky vděčnou. Zánik domu Usherů potvrzuje, že na české divadelní scéně patří Depresivní děti k nejvytrvalejším formálním hledačům. Stejně lze ovšem s potěšením konstatovat, že pouhé ozkoušení nové módní formy tohle filmové divadlo spolehlivě přesahuje. 

Více informací o inscenaci zde
Foto Facebok Depresivních dětí

[1]) Poprvé to bylo v Památníku na Vítkově v roce 2006.