Švejda: Držet prst na tepu doby - ale jakým způsobem?

Nelze si toho nevšimnout: českému divadlu se v poslední době stále více daří "držet prst na tepu doby". Exponovat - prostřednictvím původních domácích látek, aktuálních zahraničních titulů, klasiky i parafrází této klasiky - témata, která hýbou světem. Počínaje uprchlickou krizí, symptomy postfaktického světa a konče třeba obecným pocitem, že se světem se děje "něco nedobrého". Ve světle této chvályhodné tendence však, zdá se mi, o to víc vyniká, jakým způsobem se toto exponování v českém divadle uskutečňuje.

foto z inscenace Teritorium

Jak se českým divadelníkům tato témata nedaří uvádět jako nastolení a otevření problému, jako výzvu k diskusi - ale jak se to naopak začasté děje jen jako pouhé "probrání se dobře známými věcmí" a utvrzení se ve vlastním přesvědčení. Jak pro ně nedokáží nalézt adekvátní vyjádření - inscenace opakují stokrát ozkoušené, diváka již ničím neaktivizující postupy, schází jim průraznost a drajv.
Všechny tyhle věci vyplouvají na povrch třeba ve chvíli, kdy máme možnost v rámci každoročního festivalu německojazyčných divadel vidět německé inscenace. Sledovat, jakou mají otevřenou strukturu, jak přirozeně  a nenásilně divákovi nabízejí "společenský" prostor k přemýšlení a polemice.
Kde se s tím divák v českém divadle setká? Kdy má pocit, že ho něco opravdu zasáhlo, vyvedlo z míry? Kdy byl svědkem opravdové události? Vzpomínám si z letošního roku jen na tři inscenace, které mě aspoň nějak atakovaly: Opletala Michala Háby v Divadle na cucky, Něco za něco Jana Klaty (příznačně!) v Divadle pod Palmovkou a Teritorium Jana Friče v DUP39. Hába svým zdánlivě bezstarostně kabaretním, ale vytrvalým kroužením kolem po čertech závažného tématu bezostyšného smazávání hranic mezi pravdivými a lživými informacemi ve veřejném prostoru. Klata a Frič tím, jak dokázali jít v některých momentech "za hranu" obvyklého (Klata např. závěrečným obrazem, v němž si kníže "happyendově" podrobuje Isabelu, Frič ve scéně Agamemnónova "neudržení se na uzdě" vůči Kassandře), jak dokázali vyhrotit svá témata ("machismus v éře Me Too", střet křesťanských a jinověrných zásad) a diváka (přinejmenším tedy mne) emocionálně zasáhnout.
České (činoherní) divadlo možná drží prst na tepu dobu, ale samo má, myslím, hodně slabý puls. Hodně zaostává za světovým (evropským) divadlem.