Jak chceš mluvit o současnosti bez minulosti? Tato otázka, za přesnou citaci neručím, zazní chvíli před koncem představení nové inscenace Dušana D.Pařízka, autorské koláže z Remarqueova Na západní frontě klid a hry ukrajinské autorky Naděždy Vorožbyt Zelené koridory uváděné v Divadle X10. Otázkou ovšem je, jakou spojnici nalézt mezi osudy vojáků na západní frontě první světové války a současnými ukrajinskými uprchlicemi ve Vídni a (v jednom výjevu) Budapešti. Nejde o dvě strany téže mince. Jiná je povaha konfliktů a jiný je i tón jakými o nich jejich autoři hovoří.
Remarque dává z velmi humanistického a tragického úhlu nahlédnout do mizérie i temné absurdity života frontového vojáka prohrávající (byť vlastně původně agresorské) strany a zpodobňuje i absolutní odcizení, které válečný zážitek vyvolává v mladých mužích. A je potřeba říct, že tyto pocity se Pařízkovi daří zprostředkovat, byť pomocí obvyklých prostředků jako jsou meotarové projekce, destrukce částí scény a zcizené, ale zároveň velmi přesné herectví. Zejména dovolenkový monolog Stanislava Majera je více než zapamatovatelný. Oproti tomu Vorožbyt podává osudy tří uprchlic spíše ironicky, roztříštěně (s použitím třeba i zpráv z novin) a se zjevným sarkasmem vůči nechápajícímu „západu“ i ukrajinskému pokrytectví stran vlastních dějin. Snad jen osud ženy z Buči (v podání Gabriely Míčové) se zde svou silou může rovnat příběhu Remarqueových hrdinů. Pomineme-li – s odpuštěním – trochu samozřejmé zjištění že „válka je vůl“ ve všech svých podobách, těžko se pro spojení obou výchozích děl a vlastně i pro celou inscenaci hledá hlubší opodstatnění.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme