Mikulka: Na západní frontě klid / Zelené koridory (Divadlo X10)

Pro jistotu začnu poučkou, kterou si obvykle nechávám spíš až do závěru: silné téma není zárukou silné inscenace. Dušan Pařízek přišel s kombinací dvou uměleckých děl, která se zabývají válkou a dotýkají se utrpení, jaké si my, kteří si o pár desítek let později a o pár set kilometrů dál žijeme docela v klidu a bez větších problémů, dokážeme představit jen jako hrozivý stín. Na západní frontě klid je proslulá klasika, současná ukrajinská dramatička Natalia Vorožbyt popisuje, jak putinovská válka zasáhla do života těm, kteří před ní uprchli. Evidentním cílem inscenace je nechat zrcadlit jedno v druhém, umocňovat dnešek minulostí a naopak. Zní to logicky, jenže málo platné, vyšlo z toho spíš dvojí opakování: dílem toho, co se na tato témata obvykle říkává a dílem toho, jak obvykle vypadají inscenace Dušana Pařízka.

V první půlce trojice pánů evokuje hrůzy zablácené fronty první světové války v sérii monologů (trojice dam je spíš doplňuje, přičemž na můj vkus občas hrají dost na sílu). Obyčejnost se střídá s patosem a ironií, nechybí známé čtvercové pódium, mikrofony, meotary a živě vytvářené projekce, temný hudební podkres či všezahalující reverb. Navzdory sugestivně evokovaným hrůzám to po chvíli začne vyhlížet jako cvičení stylu.

Po přestávce, během které jeden z pánů rozmlátí projekční plochu, přejde pozornost na dámy, které v efektních polysterenových rozvalinách rozehrají řadu scén na téma „ukrajinští uprchlíci v Evropě“. Autorka kombinuje brutálně naturalistické momentky z Ukrajiny s „měkčími“ a hůře uchopitelnými traumaty, nedorozuměními a nenápadnými krutostmi, na které narážejí Ukrajinky v Německu, Rakousku a Maďarsku (škoda, že nedošlo na Česko). Znovu tedy „pohled zevnitř“, na rozdíl od konkrétních frontových hrůz záměrně trochu rozostřený, nejednoznačný, občas groteskní. A také tentokrát dění začne po chvíli působit jednotvárně: nic negraduje, nic se nevyvíjí, prostě přibývají další a další minipříběhy trojice traumatizovaných žen.

Ještě větší potíž je ale v tom, že se obě půlky propojují spíš vnějškově (třeba sugestivním závěrečným obrazem, při kterém na scéně do „ukrajinského vyprávění“ přibývají vlčí máky, symbol krveprolití Velké války). Válčení způsobuje strašlivé utrpení nejen těm, kteří přímo bojují, ale i jejich blízkým: tvrzení, s nímž lze jen těžko nesouhlasit. A inscenace jej dle očekávání zopakuje, tak trochu cestou nejmenšího odporu.

Skoro se zdá, že pokud by zůstala jen druhá, současná polovina, bylo by to lepší, než zvolená kombinace. Když už ale Pařízek sáhl ke spojení dvou válek, docela zarazí, že se vyhýbá tématu, které se za takto rozdaných karet vysloveně vnucuje - a nechce se mi věřit, že by na něj tvůrci mohli nemyslet. Se stejným zděšením z nesmyslnosti krvavých jatek by přece bylo možné v první polovině inscenace evokovat utrpení ukrajinských - nebo taky ruských - vojáků v současných zákopech. Bylo to takhle míněno? Dost možná ano. Ale vyplývá z toho něco? Je dnešní válčení něco jiného, než to, o kterém píše Remarque? Nebo není? A proč?  Je jedno utrpení nesmyslné a druhé ne? Tady už odpovědi ani zdaleka tak samozřejmé nejsou.

více informací o inscenaci zde
fotky z představení zatím nejsou (foto ze zkoušky viz Facebook X10)
o inscenaci budeme psát v SADu 1/2024