Dubský: Zaráz (úterý 16.1.)

Láska, vzdor a smrt (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)
Dub (Městské divadlo Zlín)

Láska, vzdor a smrt Slovenský režisér Lukáš Brutovský pro svou první práci v Uherském Hradišti vybral hru Emila Františka Buriana Láska, vzdor a smrt složenou z lidové poezie. Forma voicebandu klade na dvanáctku herců značné nároky co do přesnosti rytmu a slovního projevu či čistoty zpěvu a nutno říct, že účinkující těmto nárokům dostáli.

Brutovského režijní koncepce mi ovšem přišla dost statická. Herce, bíle nalíčené a oblečené, nechal po celou dobu stát a nehybně recitovat úplně vzadu až za kapelou. Jevištní akce byla k textu hry mimoběžná, akcentovala téma stáří a smrti. Dva neherci v seniorském věku (muž a žena) byli na forbíně nejprve vlásenkářkami pečlivě nalíčeni jako na svatbu, aby nakonec nabrali stejně mrtvolně bledou podobu jako recitující herci. Jejich proměna je snímána kamerou a přenášena na obrazovku stojící na okraji jeviště. Na plátno nad jevištěm jsou pak čas od času promítány vědecké poznatky související se smrtí, jako třeba za jak dlouho mrtvé tělo vychladne, nebo kdy je v zemi dokončen jeho rozklad.

Takto přímočarý útok na lidský strach ze smrtelnosti může u člověka navodit nepříjemné pocity a emocionálně ho zasáhnout, čemuž ještě přispívá vizuální řešení. Jen mi připadalo, že k tomu ani moc není potřeba lyrický text, na mnoha místech jsem se přistihl, že jsem sledoval líčení neherců a obsah slov jsem úplně přestal vnímat.


Dub Upřímně řečeno příliš netuším, co zlínské divadlo zaujalo na hře britského dramatika a herce Tima Crouche, kterou ve Studiu Z uvedlo v české premiéře. Velkým lákadlem, na které zve divadlo v anotaci, je, že každé představení bude úplně jiné, protože vedle Pavla Vacka v roli Hypnotizéra se pokaždé představí jiný herec, jenž o samotné hře neví vůbec nic.

To samo o sobě zní jako zajímavý princip, který by mohl vést k tomu, že se jednotlivé reprízy budou opravdu výrazně lišit. Je to však chybná úvaha, vše je od autora předem napsáno a prostor pro improvizaci tu není skoro žádný. V ten okamžik se ovšem tento koncept stává nesmírně otravným, protože textu neznalý herec dostává své repliky buď přímo od Vacka, po kterém je opakuje, nebo napsané na papíře, z něhož je čte. Při debatě po představení se Vacek i hostující Jiří Hejcman shodli, že je to pro ně jako herce dobrodružná cesta, která jim přináší silné pocity, jaké u jiných inscenací nezažívají. Bohužel se tyto emoce nedařilo přenést přes rampu do publika.

Pokud člověk nepřijme zvolený koncept, zbývá mu po mém soudu nepříliš dobře napsaná hra o jedné tragické dopravní nehodě a dvou lidech, kterým zásadně zasáhla do života a oni se s tím musí nějak vyrovnat. Silné téma, Crouchův text na mě ovšem místy působil trochu vyspekulovaně a se zjevnou snahou ždímat emoce, což je přístup který opravdu nemám rád.

LUKÁŠ DUBSKÝ

více zde  a zde