Mikulka: Zaráz (středa 17.1.)

Kytice (Městské divadlo Zlín)

Špína (Městské divadlo Zlín)

O Kytici, kterou ve zlínském divadle nastudoval Dodo Gombár, se mi ani nechce psát. Nic proti nápadu zasadit dění do prostředí sedmdesátkové vesnické pouti a celé to pojmout se snahou o kombinaci vážnosti a pokleslé komediálnosti (s čímž souviselo i to, že z některých balad zůstaly jen fragmenty). Rámování úvodním čtením z Evangelia sv. Jana a na závěr z Apokalypsy se mi zdálo trochu násilné, ale není to hlavní výhrada. Zásadním problémem, proč mi představení přišlo k nepřečkání, bylo ukoptěné provedení, herecká přibližnost, záplava okatě narežírovaných a pramálo veselých vtipností, rádoby drásavé momenty, které vyznívaly spíš trapně - a to vše v úmorně klopýtavém tempu.

 

Na Špínu, poslední z trojice zlínských titulů, jsem šel se značnými obavami. Nejen s ohledem na obě předcházející inscenace Městského divadla, ale také s docela čerstvou vzpomínkou na to, jak si na hře Bély Pintéra vylámalo zuby Slovenské národné divadlo, kde se příběh plný absurdit, cynického vtipkování a křiklavých střihů marně pokusili zvládnout pomocí zažitého psychologizujícího pojetí.

Lančaričova inscenace se pasti psychologizování i předvádění „příběhu ze života“ dokázala vyhnout a ukázalo se, že hra může díky tomu téměř zázračně ožít. Setká se pár postav, které to většinou myslí docela dobře, všichni si ale postupně křivdí a ubližují, občas nevědomky, jindy prostě proto, že to „tak nějak vyjde“ nebo že „jsou takoví“. Všichni se s drtivou nevyhnutelností postupně mění v monstra, co může skončit špatně, skončí ještě hůř: závěr už připomíná zlý sen, přehlídku ohavností, jakými se lze v současném světě potkat. Zároveň se ale všechno pořád tváří spíš jako souhrn cynických historek, u kterých zbývá vlastně jen maličko, aby to byla jen taková černá legrace. No, není.

Rámec tentokrát obstarávají postavy jakési lidové hry (s odkazem na ochotnickou inscenaci, kterou vesničané zkoušejí), důležitou roli má především klátivá smrtka. Ta je zároveň hlavní hudebnicí: hudby je tu hodně, často se hraje nepřípadně laskavě, dojde ale i na pasáže temně podmalované rozervanou kytarou à la Dead Man.

Špína byla pro mne zatím nejpříjemnějším překvapením festivalu. Navíc nejde jen o to, že se inscenace nad očekávání povedla. Přijít s kusem tohoto ražení – surovým, s obtížně uchopitelnou poetikou a ještě ke všemu s ne úplně jasným vyzněním - ve spořádaném měšťanském divadle se mi zdá být jak odvážné, tak chvályhodné.

více informací zde a zde

foto web MD Zlín
o festivalu Zaráz budu psát v SADu 1/2024