Vladimír Mikulka: Zaráz (čtvrtek 18. 1.)

Opilí (Slovácké divadlo)

Po dvou dnech ve Zlíně jsme ve čtvrtek ráno přejeli do Hradiště a začalo to být docela napínavé: po moderátorce diskusí přišla o hlas i jedna z klíčových hereček, dopolední Fyzikové tak museli být zrušeni (respektive na poslední chvíli nahrazeni jiným představením) a ohledně večerních Opilých se čekalo, jestli zaberou záchranné medicínské aktivity. Nakonec zabraly, takže alespoň večerní představení proběhlo, jak mělo. Mimochodem, až na závěrečné diskusi se ukázalo, jak moc to bylo pro Slovácké divadlo důležité: Opilí jsou kvůli „nehledanému“ výrazivu v nemilosti velké části místního publika a festival tak představoval nejspíš poslední šanci představit ambiciózní inscenaci odborné veřejnosti.

Co se týče náhradní Vosy, nemá valný smysl se tu o ní rozepisovat. Jedná se o lacině efektní, až do směšnosti přespekulovaný „divácký chyták“ (tvářící se pochopitelně smrtelně vážně a hlubokomyslně), jaké se píší v anglosaském divadelním světě, kde slouží coby potrava pro nenasytný chřtán komerčních divadel. Věřím, že se tento dámský psychothriller může stát hitem i v Hradišti, a nechť je mu to přáno. Na festivalový program se ale inscenace dostala náhodou a určitě to není titul, který by tam patřil (na rozdíl od Opilých).

Opilí nabízejí sled repetitivních, absurdně groteskních výjevů, ve kterých prolínající se skupinky postav hledají - mátožně a občas i téměř proti své vůli - cosi vyššího: lásku, smysl života, Boha. Opravdovost jde ruku v ruce s docela jedovatou ironií, vznešené myšlenky jsou často vyslovovány prostřednictvím drsného nebo vyloženě fekálního výraziva (což se v Hradišti ukázalo být kamenem úrazu). V případě jejich nastudování ve Slováckém divadle jsem měl docela nezvyklý zážitek: během představení se několikrát prostřídaly pasáže, které mě dost otravovaly, s těmi, na které jsem zíral téměř uhranutě. Bylo to, myslím, dáno primárně tím, jak se tu kterou scénu podařilo trefit režisérce Davidové a zúčastněným hercům, Vyrypajevova hra je v tomto smyslu vcelku vyrovnaná.

Proč někdy divadelní magie zabere a jindy ne, se popisuje a rozebírá hodně obtížně. Tentokrát to, myslím, obvykle vycházelo nepřímo úměrně tomu, jak moc se herci v tom kterém výstupu snažili být vtipní, expresivní a viditelně opilí. Nejsilnější byly scény, kdy se hrálo na první pohled docela vážně, bez velké exprese, jen s občasnými „prasklinkami“. Jako třeba, když se do naivkovsky osudového zamilovaného proslovu dívky vůči postaršímu muži, kterého náhodou potkala na ulici, vkrádají vulgarity. Nebo když se ta samá slečna otřese poté, co se na svého "vyvoleného" poprvé opravdu podívá, ale pak jede dál ve stejných kolejích. Nebo naopak, jak se on postupně vnitřně rozzáří, když zjistí, že se stal objektem lásky. Je to směšné, ale zároveň dojemné a jaksi opravdové. Když naopak čtveřice pánů tlačí na pilu opilosti a okázalých absurdit, třeba ve scéně „můj bratr, katolický kněz říkal… ty žádného bratra nemáš“, padá představení řemen.

Celkově – a vzdor výhradám – lze nicméně zopakovat to, co jsem napsal včera o zlínské Špíně: je chvályhodné a odvážné, když se regionální divadla pouštějí i do takovýchto textů. A když se z nich nesnaží udělat jednoduchou opileckou řachandu.

více informací zde

foto Kuba Jíra
o festivalu Zaráz budu psát v SADu 1/2024