Zahálka píše z Nitry (poprvé)

Jistý přední český režisér mi na plzeňském festivalu mezi dveřmi oznámil, že to Hermanisovo Černé mléko bylo jak klauzury v prváku na DAMU. Jako festivalovému dramaturgovi mi tenhle cynický přístup přišel dost nefér, jako festivalový divák mu zase začínám přicházet na chuť.

Nuže: zahajovací představení letošní Divadelnej Nitry, voicebandovitá Encyklopedie řeči – Suite No 1 Jorise Lacosta, bylo dost jako předváděčka semináře Jirky Adámka na loňském Jiráskově Hronově, a to ještě zbavená obsahu. Nebo jinak: místy vypadalo jako ilustrace příručky Osvědčené postupy voicebandového divadla – když skupina lidí rytmicky recituje televizní zprávy nebo bez intonace odříkává text nablblé popové písně, je to prostě vtipné, ale už to vidím asi postodvacáté.

Abych nekřivdil – Lacoste má za tím vším koncept. Jeho voiceband reprodukuje reálné záznamy lidské řeči, leckdy včetně nejrůznějších verbálních výplní, zadrhnutí a zakašlání. Nejpovedenější (a zdaleka nejdelší) je hned úvodní segment, kde každý člen sboru zcela civilně takříkajíc „mele svou“ a zvuk se skládá v amorfní směsici různých francouzských intonací, přičemž z toho chumlu jen občas docela lehounce vyvstane nějaký průraznější hlas se zásadním sdělením jako „a co bys jako řekla?“ nebo (pokud jsem se nepřeslechl) „a od čtyř jsem byl nadranej“. Na vysvětlivkách rozdávaných při odchodu z divadla se dočteme, že jde o reprodukci záznamu hovoru publika před představením (nikoliv před tím nitranským) – s toutéž legendou se zpětně poněkud smysluplněji jeví i další pasáže, ale s pocitem lehké nudy v hledišti už to nepomůže.

Encyklopedie řeči má totiž jeden docela podstatný problém: jedenáct mužů a žen, kteří mají hlavní part, jsou sice vesměs zajímavé osobnosti s nepopiratelným jevištním kouzlem, ale dohromady jim to (zejména když se pustí třeba do němčiny) neladí zdaleka tak, jak by asi mělo. Na části skladby je doplňuje jedenáct Slováků, kteří mají i dvě nebo tři sóla ve slovenštině – což je trochu netaktické, protože po několikadenním workshopu se svým kolegům slyšitelně zdatně vyrovnají. V jednom z živějších momentů večera se dva z Francouzů pokouší společně předvést záznam jedné opravdu silně zadrhávané řeči (z videozáznamu dítěte kladoucího závažnou otázku) a kdykoliv se rozjedou, dirigent Nicolas Rollet je zarazí a nechá začít znovu od začátku. Vtipné, ale kdyby takhle přísně přistupoval k celému kusu, sedíme v divadle ještě teď.

Což by byla škoda, protože další bod večera – předávání Dosek v režii Dodo Gombára – byl ukázkou, jak se taková ceremonie dá pojmout s vtipem a ryze divadelně: jako zábavná a naprosto netrapná scénka o ženě (spolehlivě skvělá Jana Oľhová), která svého manžela dělňase přesvědčuje, aby s ní vyrazil do divadla, načež se jim přímo v obýváku rozpoutá předávací ceremoniál. Vysílala v přímém přenosu STV2, doporučuju vyhledat.