Zahálka: Rebeka /Rosmersholm/ (DnV)

Ta paní něco tají

Vinohradská dramaturgie se v programu chlubí, že Rosmersholm nasadila vůbec poprvé jak v DnV, tak v celé Praze. To první pravda je, to druhé nikoliv (hru uvedlo přinejmenším Letní divadlo na Smíchově 1887 a ND 1899), ale každopádně je Pitínského brněnská inscenace z roku 2005 široko daleko jediná. Přiznám se, že moc nevím, proč Rosmersholm při vší lásce ke klasikovi nasazovat dnes - a včerejší večer na Vinohradech mi s tím příliš nepomohl. Jasně patrný výklad veškerý žádný: zkrátka jen příběh o odvržení konzervativních hodnot, na němž není nic moc zvláštního, a lovestory s temným tajemstvím, jakou ale hravě překoná každá lepší detektivka. Přesto by z toho jistě mohlo být dobré divadlo: buď experiment s nápaditou obrazivostí, jaký nás zřejmě čeká večer s Eyolfkem v Dlouhé, nebo prostě jen kvalitní a skvěle hraná interpretační činohra. Tak trochu jsem doufal, že se dočkám toho druhého, neb to je ostatně proklamované směřování vinohradské scény. Nedočkal.

Lze-li zážitek z Rebeky, jak hru na Vinohradech překřtili, popsat jedním slovem, je to bezesporu sytost. Režisér Deák nenechává nic nedourčené a v náznaku, všechno se odehraje tak, aby to bylo jasné úplně všem. Hned na začátku se za všech okolností překrásná Dagmar Havlová v roli Rebeky Westové hystericky svíjí na podlaze pod projekcí bílého koně a polární záře. Vida, diváku - asi má v sobě nějaké potlačované běsy. (Později se pod projekcí bílého koně a polární záře svíjí ještě několikrát, příležitostně k tomu hrají dramatické smyčce.) Když přijde řeč na Rosmerovu první ženu a její sebevraždu, vyleká se tak ostentativně, že to muselo být vidět i v okolních divadlech. Diváku - ona asi něco tají - nemá s tou sebevraždou něco společného?! (Popravdě myslím, že to je dost nevýhodná volba jak pro inscenaci, tak pro herečku samotnou - co si počít tři hodiny s takhle čistočistě labilní Rebekou? Ale prosím, jistě je to možné čtení.)

Asi aby divák měl pocit, že dostal to, co chtěl, hraje se tu Ibsen podle středoškolské představy o Ibsenovi: zatěžkaně, pomalu a s pauzami. Snad následkem těch pauz místy úplně mizí jakákoliv souhra. Herci někdy působí, jako by hráli každý v jiné inscenaci - Kroll Luboše Veselého místy vyhlíží jako zlostná figurka, jež se Zachovým Rosmerem nemá, obrazně řečeno, společného jmenovatele, který je potřeba k tomu, aby spolu mohli vést dialog. A zejména první dějství se vyznačuje i naprostou prostorovou bezradností: tolik přešlapování kolem gauče se nevidí často.

Po těch třech hodinách, kdy už člověk ztrácí naději na vytržení, přijde ovšem ryze výtečná pointa: Daniela Kolářová, jejíž výstupy v roli služebné Helsethové patřily vytrvale k tomu nejlepšímu, své poslední repliky při sledování společné sebevraždy Rosmera a Rebeky podává nikoliv s autorem předepsanou hrůzou a rozklepanými koleny, nýbrž stroze, s jistým zadostiučiněním, přísností a bezmála škodolibě: Ne, žádné pomoc. Nebožka paní si je vzala. Tak. Na celý seversky dlouhý večer je to ale, myslím, dost málo - a soudě dle docela vlažné děkovačky v tom nejsem sám. Přiznám se, že jsem se vlastně docela těšil na onu velkou občanskou činohru, kterou v rozhovorech před nástupem sliboval Jan Vedral. A vlastně se na ni pořád docela těším, jenomže toto není ona.

Recenze vyjde v HN.