Zahálka: Prolomit ledy (Západočeské divadlo Cheb)

Dramaturgie chebského divadla je v kontextu českých regionálních scén nepochybně obdivuhodná - i proto, že letos už stihla uvést na česká jeviště vůbec poprvé dva současné evropské dramatiky. Zejména v případě Joëla Pommerata, jehož oceňovanou hru Ma chambre froide (tedy Moje mrazírna) premiérovalo včera pod lehce instantním názvem Prolomit ledy, je to odvážný krok: Pommerat je nejen jedním z nejzajímavějších, ale také jedním z nejobtížněji uchopitelných francouzských dramatiků; zcela vzdálený čemukoliv, co by jakkoliv připomínalo dobře udělanou hru bulvárního střihu, ale také ne tak docela koltésovský. Ve hře Prolomit ledy se jeho nejednoznačné, groteskně vykloubené vidění světa potkává se zcela konkrétním prostředím: z velké části se odehrává v "zákulisí" supermarketu, kde se špatně placení a utahaní zaměstnanci dennodenně potýkají se svým zlostným šéfem a později se naopak dostávají do situace, v níž se o chod a prosperitu supermarketu musejí starat sami.



Karty byly rozdány zdánlivě víc než slibně: umělecký šéf chebského divadla Zdeněk Bartoš hru velice dobře přeložil, do hlavní role Estelle byla obsazena výborný herečka Radmila Urbanová, a režisérka Anna Petrželková je pro text tohoto typu logickou volbou. Výsledná inscenace ovšem s režisérčiným pojetím groteskna v Pommeratovi vysloveně šetří, její "trademarkové" nápadité obrazy bychom v bezmála tříhodinové inscenaci spočítali na prstech, a "střízlivý" zbytek působí jaksi neústrojně.

Někde v základu došlo k přinejmenším nevýhodnému uchopení: nejspíš aby vynikla ústřední postava Estelle (přinejmenším zdánlivě "čistá duše", jejíž obětavosti zhusta využívá nejen šéf, ale také kolegové a násilnický manžel; Urbanová ji hraje skutečně moc pěkně), jsou skoro všichni ostatní pojati v karikatuře a šarži: třeba Adeline Vladimíry Vítové je zcela modelová blbá blondýna z kanceláře, Nathalie Diany Tonikové dokonale otravná alkoholička s okázale "vychlastanou" intonací, a dokonce i šéf Blocq (Petr Batěk) je místo nejzáhadnější postavy hry dlouho jen planě pořvávajícím hysterikem. Premiérové publikum sice na scény těchto komediálních postaviček docela živě reagovalo, přesto se ale těžko zbavit dojmu, že se hraje o něčem úplně jiném, než by se hrát mělo. Už ta optika je sama o sobě docela podivná: zatímco program k inscenaci právem akcentuje sociální notu a zařazuje pracovní inzeráty z Chebu a okolí (přičemž ta nejlukrativnější nabídka je s platem 7 000), inscenace vidí "pracující" jako vysloveně panoptikální a od pohledu zavrženíhodnou skupinku. Ano, jsou trochu legrační - ale co si s nimi počít tři hodiny?

Potíž bude dost možná v tom, že s touto linií francouzského divadla, stojící bytostně na mnohomluvném stylizovaném textu, na hercích, kteří ho umluví, a možná nejpodstatněji na divácích, kteří ho dovedou uposlouchat, má české divadlo stále tak trochu problém. Sečteno a podtrženo: chebský úctyhodný pokus poprat se s Pommeratem se překvapivě nevydal cestou nápadité vizuální stylizace, jak by se bylo dalo čekat; místo toho se pokusil rozehrát jeho jízlivou a bolavou komiku v poloze, která mu ani trochu nepomáhá. Výsledkem je bez potíží zhlédnutelná, ale nijak zvlášť pamětihodná inscenace - což je na tak pozoruhodný text a tak slibně složení inscenační tým trochu škoda.