Mikulka: Tartuffe (Odéon - Théâtre de l'Europe)

Pařížský Odeon je slavné divadlo, Luc Bondy slavný režisér a Tartuffe slavná hra, žádná zvlášť úžasná inscenace však z tohoto spojení nevznikla. Bondyho Tartuffe vyhlíží až příliš obyčejně, s očekávatelným a spolehlivě zvládnutým, zároveň ale nijak zvlášť významonosným přesazením klasiky do neurčité současnosti.

Orgon má podobu usedlého vyšší ho úředníka nebo byznysmana, zato Tartuffe v úzkých kalhotách, s výraznými brýlemi a s rašícím vousem vyhlíží, jako kdyby si s Orgonem padli do oka spíš v nějaké hipsterské kavárně než na mši.

Škorpil: Šílenství (Divadlo Na zábradlí)

Havelka v Hotelu Lynch. Spíše než proklamovaným „film noir“ je Šílenství zjevně inspirováno absurdní a surrealistickou poetikou Davida Lynche (která, pravda, na žánrovou klasiku v mnohém navazuje). Beze slov se odehrává tajemný příběh, v němž Havelka tradičně staví především na opakování základního setu situací se vždy o trochu otočeným důrazem či detailem. Přičemž onen „příběh“ je použit spíš nadneseně, protože především jde o jednotlivé situace, které pravda Havelka s herci Divadla Na zábradlí dokáže občas pointovat kouzelně. Většinou ale ony výjevy spíše viditelně vyrábí, než aby se z vnitřní (byť třeba šílené) logiky děly samy. Nelze se tak ubránit pocitu jisté mechaničnosti, vnějškovosti a Šílenství tak paradoxně více než na pocit či atmosféru zatím spoléhá na rozum a tak trochu odtažitý smysl pro požitek z kombinace.

Mikulka: Šílenství (Divadlo Na zábradlí)

Černá díra, Indián v ohrožení, Korekce… kdo sleduje tuto linii tvorby Jiřího Havelky delší dobu, nijak ho nezaskočí ani Šílenství. Základní situací je tentokrát detektivková tajuplnost, ve které se v prostředí podivného hotýlku opakují variace tajemných, hrůzyplných a groteskně vykloubených filmových klišé. Chvíli je to zábavné, po chvíli se základní princip okouká a navzdory řadě drobných žertíků převládne poněkud rutinovaná a předvídatelná jednotvárnost. A to i navzdory tomu, že se hraje většinou přesně a s citem pro atmosféru.

Švejda: Amadeus (Husa na provázku)

Nikoli že by snad Amadeus Vladimíra Morávka nebyl předvídatelný. Efektní bulvár s kašírovaným „druhým plánem“ - byť se jej tvůrci snaží na pár místech vyztužit. Pohyb v kročejích Formanova filmu – který, předpokládám, zná téměř každý, takže se vlastně jen čeká na oblíbená místa a hlášky. Režisérova vycizelovaná, ale vyprázdněná orchestrace vyjadřovacích prostředků – i když tentokrát je těch repetitivních prvků přeci jen méně a činohra jako taková dostává více prostoru. A, nikoli na posledním místě, celé to marketingové podchycení projektu (Donutil vs. Donutil)… V čem je vlastně vůbec tahle inscenace dítětem „centra experimentálního divadla“?
A přesto stojí kvůli jedné věci na Amadea zajít: kvůli výkonu Miroslava Donutila v roli Salieriho.

Švejda: Dejvické divadlo vystoupí ve Studiu DVA...

Dejvické divadlo připravilo pro Českou televizi sitcom Čtvrtá hvězda. Herci zužitkovali své typy, v dialozích bylo možné občas zahlédnout svébytnou dejvickou (krobotovskou) poetiku. Dejvické divadlo připraví pro Českou televizi sitcom podle inscenace Dabing Street. A 17. května "vzhledem k neutuchajícímu zájmu" vystoupí ve Studiu DVA na Václavském náměstí s inscenací Ucpanej systém…
Pomyslíte si, jak to spolu souvisí, jaký to má hlubší význam a že slyším trávu růst. Ale já si namátkou vzpomenu na Bolka Polívku a jeho Manéž (s níž začínal ve druhé polovině osmdesátých let, v dobách největší divadelní popularity), na sklepácké trio Hanák – Šteindler – Vávra a jeho účast v Kopytem sem, kopytem tam – a říkám tomu výprodej. A myslím si, že až Miroslav Krobot na konci sezóny odejde z postu uměleckého šéfa Dejvického divadla, mělo by divadlo začít od znovu. Současnou značku přenechat historii a už se na ni neodvolávat. Ať si uchová punc, s nímž do dějin českého divadla již vstoupilo.

Mikulka: Krev Wälsungů (Studio Hrdinů)

Incest s otazníkem

Pokud se na Krev Wälsungů podíváme nepředpojatýma očima, moc se toho na vyvýšeném molu, obklopeném diváky, neodehraje: citace obsáhlých pasáží z Mannovy povídky doplňuje divadelně nepříliš vynalézavá ilustrace dekadentnosti rodiny Aarenholdů v čele s „wagnerovsky“ zamilovanými dvojčaty. Jiří Štrébl - snoubenec dívčí poloviny dvojčat - v souladu se svou obvyklou figurou doplňuje ironicky kontrastní křupanství. To je sice zábavné, jenže zvráceně svůdné atmosféře nevyhnutelně se blížícího incestu to příliš nepomůže. Následuje návštěva Wagnerovy opery, spočívající v tom, že Štrébl nejprve parodickým tónem přečte část povídky popisují operní manýry, a pak dva pěvci na halfplayback odzpívají závěrečnou árii z Valkýry. Po ní zbývá už jen chvilka času na inscenačně trochu odbytý incest.

Švejda: Mnoho povyku pro nic (Divadlo v Dlouhé)

Prvá (sic!) shakespearovská komedie Hany Burešové má jednu velmi silnou scénu.
Hostinu ve druhém dějství, ponořenou do alkoholového a drogového rauše, ve kterém ty báječně nenucené a elegantní postavy (jak nám byly v úvodu představeny) „rozvazují“ a „shazují masky“. A tak se tu třeba ukazuje, jak je ta brýlatá intelektuálka Beatrice (v podání Heleny Dvořákové) vlastně docela nešťastná osoba, jaký má ten „příliš chytrý“ single, tolik povznesený nad něco tak přízemního jako je láska, těžký úděl, aby si našel nějakého „sobě rovného“ partnera. A nebo jaký je ten nenucený „šéf“ Don Pedro (Jan Vondráček) pěkný hajzl, který sice svému „podřízenému“ Claudiovi přenechává dívku, na kterou si sám myslel, zkoušku jejích citů ke Claudiovi, kterou pod jeho maskou provádí, ale uskuteční doopravdy, rozuměj svede ji... Charakter téhle felliniovsky „sladké“ společnosti zkrátka bude mít notné trhliny.
Podobně dvojlomné, nahořklé scény, myslím adekvátně pracující s textem, však už v inscenaci bohužel nenajdeme. Burešová se vydává spíš cestou „plnokrevné“, goldoniovské komedie, v níž život je (jen) hra a karnevalový rej – což je ovšem proti Shakesperarovým „Mnoha povykům“ trochu jiná písnička…

Recenze vyšla 15. dubna v Lidových novinách   

Mikulka: Mnoho povyku pro nic (Divadlo v Dlouhé)

Komedie závorek

Jedna věc je jistá: tuhle inscenaci v Dlouhé nasazují s tím, aby se z ní stal divácký hit. A další věc je velmi pravděpodobná: nejspíš se z ní hit opravdu stane.

Vokáč: Činoherní Krym

Tak, a je hotovo. Činoherák padl, ať žije Činoherák! Tedy ten nový, nepřekážející, konformní, vyhovující normám měšťanského vkusu. Ano, pokorná příspěvkovka, střežená přísným zrakem charakterních kulturních funkcionářů z magistrátu, jejíhož ředitele vybere renomovaná kulturní a auditorská „castingovka“, bude! Absurdit jsme zažili v této kauze nepočítaně, a ústečtí politici jsou politicky stejně mazaní a šikovní jako báťuška Putin. 

Mikulka: Kvartýr (Národní divadlo)

Divadlo bez divadla

Jaký má smysl divadlo, kterému sice nelze upřít, že se dotýká podstatných otázek, ale činí to divadelně natolik nezáživným způsobem, že je to - poněkud banálně řečeno - pořádná nuda? Při sledování Kvartýru se mi nutkavě vracely pocity, které jsem měl předloni při návštěvě jiného Jařabova představení, Osamělých srdcí na Zábradlí. Ty inscenace v žádném nechtějí být obyčejné a jednoduché, režie se snaží vytvářet atmosféru, „ozvláštňovat“ (třeba přítomností nápovědy přímo na scéně), pracuje s hudbou, poetickými symboly (na způsob klapání metronomu ve vypjatých scénách nebo stínového tance v závěru), a taky výtvarně je to všechno krásně sladěné.