Voska: Pěna dní (D21)

Důstojné loučení Jakuba Šmída

Osmou a poslední inscenací, kterou ve svém domovském Divadle D21 vytvořil právě odcházející umělecký šéf Jakub Šmíd, se stala adaptace románu Borise Viana Pěna dní. A přestože nejnovější titul komorní vinohradské scény nepatří k tomu úplně nejzdařilejšímu, co zde pod Šmídovou taktovkou za šest let vzniklo, stále se jedná o slušnou inscenaci, jež do dramaturgické linie adaptací proslulých prozaických textů v D21 skvěle zapadá.

Mikulka: Divadelní svět Brno

Dvakrát radost

Bratři naděje (Divadlo Minor)
Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny! (Naivní divadlo)

Dubský: Divadelní svět Brno

Špina (Slovenské národné divadlo)
Sexuální výchova (Teatr Współczesny, Štětín)
Očistec si zaslouží každý (Depresivní děti touží po penězích)

Mikulka: Celý život nestačí (Klicperovo divadlo Hradec Hrálové)

…a s kočičkami zatočíme

Před necelými čtrnácti dny měla v Dejvickém divadle premiéru „kruťácká“ inscenace Kde je ta ryba? (píšeme o ní tady a tady) Co do objemu vražedné legrace (a také co do počtu kočiček, které přijdou k úhoně) však nyní své pražské kolegy s přehledem trumfli v hradeckém Klicperově divadle, kde proběhla premiéra duchařské grotesky Celý život nestačí. Hru René Levínského režíroval Jan Frič (ti dva si spolupráci poprvé vyzkoušeli v Národním divadle v inscenaci Dotkni se Vesmíru a pokračuj).

Voska: Nebezpečné známosti (Národní divadlo)

A dáme si to ještě jednou

Lehké déjà vu, takový jsem měl pocit ze SKUTRovských Nebezpečných známostí ve Stavovském divadle. Nemyslím to nutně ve zlém. Oceňuji například, že stejně jako v případě Kytice dalo režijní duo prostor všem generacím účinkujících. Ovšem, pravda, bez obligátní svítící hvězdy a zrcadel bych se už asi obešel.

Voska: Kde je ta ryba? (Dejvické divadlo)

Jako ryba ve vodě

Po patnácti letech od premiéry 39 stupňů se do Dejvického divadla vrátil režisér David Ondříček, tentokrát s inscenací vlastního textu – Kde je ta ryba? První Ondříčkův dejvický počin jsem neviděl, leč z desetileté doby uvádění usuzuji, že to byl divácký hit. Věřím, že letošní novinka – jakkoli vedle oceňované Fifty působí nenápadně – má našlápnuto k podobnému úspěchu.

Dubský: Kde je ta ryba? (Dejvické divadlo)

Ohledně návratu režiséra Davida Ondříčka do Dejvického divadla byly před premiérou k dispozici jen velmi kusé informace, člověk tak do hlediště usedal bez konkrétnější představy, co může vlastně očekávat. Po inscenaci Fifty (viz tady a tady) se v Dejvicích už podruhé během pár měsíců pustili do životní bilance padesátníka. Rozdíl je ale už v žánru, tentokrát nejde o klasickou činohru, ale muzikálovou parodii, tedy žánr pro tuto scénu nepříliš obvyklý.

Škorpil: O Pavlovi (Divadlo Na zábradlí)

Deníky režiséra Pavla Juráčka byla už divadelně „vytěženy“ Janem Mikuláškem (viz Zlatá šedesátá) i Ivo Kristiánem Kubákem a Marií Novákovou (viz Deník 1959-1974 a Deník 1974-1989). V posledně jmenované inscenaci se už dokonce objevují úryvky ze vzpomínek Dani Horákové, který nyní naplno dává zaznít inscenace O Pavlovi uvedená v Divadle Na zábradlí Annou Klimešovou. Zahajuje ji monolog Anežky Kubátové, neboli Dani Horákové, před zataženou poloprůhlednou oponkou (či spíše závěsem). Kubátová sice navazuje na svou tradiční polohu lehce roztěkaných žen a v jejím projevu je i tentokrát patrná ironie i kontrola (až mě napadá jak moc je vlastně blízká – byť jaksi z „jiné strany“ – herectví Jiřího Ornesta, které si bylo vědomo nejen souvislostí postavy, ale i souvislostí momentální situace hraní divadla), nicméně daří se jí zprostředkovat i lítost a smutek Daňi Horákové, když vypočítává, čeho všeho se už „Pavel“ nedožil.

Voska: Bílá nemoc (Městská divadla pražská - ABC)

K Čapkovu praporu hleď!

Živě si vzpomínám, jak jsme ještě na gymnáziu za covidového bezčasí došli ke Karlu Čapkovi a jeho Bílé nemoci. Na hodině češtiny jsme žasli, jaké detaily korespondují s tehdejší pandemickou realitou, a předpovídali jsme, že jen co se divadla otevřou, skočí režiséři po tomto znenadání aktuálním dramatu. Nakonec jsme si počkali tři roky, ale teď se Bílé nemoci přeci jen chopil Michal Dočekal v Divadle ABC. Bohužel s rozporuplným výsledkem.

Hankovcová: Sen noci svatojánské (Divadlo pod Palmovkou)

Čeho je moc…

Přiznám se, že Shakespearův Sen noci svatojánské moc nemusím, ale na Palmovku jsem se díky tomu vlastně docela těšila. Šla jsem tam s očekáváním, že mi nové jevištní zpracování ukáže netušené kvality textu a možnosti jeho současné intepretace – jak to Michal Lang dokázal u předloňské inscenace Zkrocení zlé ženy. Ničeho takového jsem se však bohužel nedočkala.