Mikulka: Fifty (Dejvické divadlo)

Umí psát, umějí hrát

Je radost setkat se dramatikem, který umí psát. A s herci, kteří to, co napíše, umějí zahrát. Zní to poněkud banálně, ale setkání s divadlem, které dokáže vrchovatě a s lehkostí dostát požadavkům toho, co bychom mohli označit za „tradiční formu interpretačního činoherního divadla“ zas tak častá bohužel nejsou. Vlastně jsou spíš docela vzácná. Tolik tedy před závorkou k nové inscenaci Petra Zelenky a Dejvického divadla. Lze pokračovat zkoumáním toho, o čem se se hraje, lze mít nejrůznější konkrétní potěšené poznámky nebo naopak výhrady, ale tuto kvalitu Zelenkově autorské inscenaci Fifty jednoduše upřít nelze (alespoň tedy doufám).

Zelenka píše o sobě, přesněji řečeno o reprezentantovi své padesátnické generace, který se nehezky (ale pro diváky velmi zábavně) plácá ve svém životě, ubližuje sobě i těm okolo, někdy z čirého egocentrismu, jindy proto, že mu příliš nevycházejí původně dobré úmysly. Je přitom taky poněkud směšný, občas i trapný, což ovšem neznamená, že by nedokázal docela ostře odhalovat směšnosti a trapnosti těch kolem sebe. A Ivan Trojan to všechno velmi srozuměně odehraje. Bez velkých gest, spíš se setrvalým údivem, na první pohled nenápadně a na ten druhý mimořádně výrazně.

Zelenka nikdy nepatřil k „uměřeným“ autorům, neváhá přitlačit na pilu (jak legrace, tak dojemnosti), občas se nechá strhnout k lehce exhibičnímu vršení zápletek a motivů. Stejně tak ale platí, že s dialogy, dějovými zvraty a konec konců i s občasnými aktuálními jedůvkami (své schytá především Miloš Zeman) nakládá téměř virtuózně a umí se vrátit k tomu podstatnému. Jinými slovy: v Dejvicích předvedli cosi jako groteskní pomník zkrachovalého úspěšného muže, jehož životní perspektivy se hroutí stejně neodvratně, jako jsou z nejrůznějších příčin ničena díla, jež dokázal vybudovat v blíže neurčených lepších dobách. Nebo ještě jinými slovy: Dejvické divadlo ve formě, jaká tu v posledních letech moc k vidění nebyla.

Více zde
foto Hynek Glos

O Fifty budu psát do Deníku N