Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 2.

Trojí smrt rozkvetlých pomerančů

Odpad (smrt poprvé)
Projekce snímku Odpad, město, smrt se těšila při prvním „oficiálním“ olomouckém uvedení velkému diváckému zájmu. Vhodně ho podpořila i vernisáž fotografií hereckého souboru Pražského komorního divadla od J. Doležela a L. Horkého, pořízených při loňském ročníku Flory a rozvěšených po vstupních zdech Wurmovy 7. Neznalost Pařízkovy inscenace je v případě sledování Hřebejkova filmu spíše výhodou. Divák pak není zatížen představou o tom, jak by mohla (či měla!) filmová adaptace vypadat. Zhola nesmyslným argumentem je pak výtka směrem k přílišné divadelnosti výsledného tvaru, jenž se při zachování textu a sehraného hereckého týmu mohl v Hřebejkově pojetí od divadelních prvků zcela odklonit jen stěží. Spojení vysoce stylizované práce s mizanscénou filmového prostoru a zasazení do reálií současné Prahy, spojených výraznou prací kamery, tvoří vzájemně komunikující a promyšlený celek. Osa Fassbinder (scénář) – Pařízek (divadlo) – Hřebejk (film) pak funguje dle mého názoru velmi dobře. Největší hrůzou není obsah filmu, ale představa, že v naší současné české společnosti už nestačí pojmenovat pravý stav věcí – kradu, podvádím a umožňují mi to tady tito vysoce postavení lidé – ale to, že k této vyřčené pravdě pak již nikdo nezaujme aktivní postoj. 

Othella je ŠKODA - Favorit (smrt podruhé)
Absolventi KALD DAMU mě v posledních letech jako diváka mile překvapují (příkladem budiž inscenace My Funny Games, r. P. Tejnorová), přesto jsem od souboru s názvem DIVADLO KOŇA A MOTORA čekal jen pramálo. Chyba lávky. Představení inscenace Othello is Black dokázalo oživit nádvoří konviktu i přes drobný déšť snášející se společně na herce i diváky. Soubor, zastávající principy kočovného a pouličního divadla, si namísto maringotky dovezl červený Favorit, který sloužil jako hlavní scénografický prvek, když herce pojímal do svých útrob a umožňoval i změny místa děje. Svůj prostor zde pochopitelně našlo i loutkoherectví v podobě postavy Roderiga, ztvárněného jako hlava vykukující z jednoho z okének auta. Největší pozornost poutali Michal Hába v dvojroli průvodce dějem a Jaga, a Šimon Spišák coby Othello. Komunikativní, hravá inscenace, volně zacházející s původním textem včetně aktualizací a s řádnou dávkou „dryáčnictví“, je interpretačně postavena zejména na otázkách nad rasovými předsudky, jež v obměnách variuje během celého představení. Tento hlavní motiv je podpořen i obsazením herce slovenského původu do role muže se začerněnou tváří. Othello v závěru nedochází k poznání nad lidskou nenávistí, ale po uškrcení Desdemony se domnívá, že všechno zlé se odehrálo proto, že je černý.

Já, ty, pak ty a ty taky (smrt potřetí)
V posledních ročnících přehlídky pravidelně vystupující švédská choreografka CHARLOTTA ÖFVERHOLM přichystala pro Floru exkluzivně premiéru svého nejnovějšího projektu Youwilldieandyou2. Po zkušenostech s mimořádnou inscenací Lynn, jíž se na festivalu představila v roce 2010, jsem s návštěvou naprosto neváhal. Primárně tanečně-pohybová inscenace, reflektující smrt jakožto hlavní téma, intermediálně zapojuje do svého rámce filmové projekce, komunikující s živým projevem tanečnice. Zde se zjevně odrazila zkušenost Öfverholm s videoartem, který vystudovala v L.A. Některé sekvence Tobiase Hallgrena obsahově nesly téma skutečně funkčně – např. úvodní motiv života coby cesty, jejímž středem při snímání kamera projížděla, další, nesoucí v sově určitá klišé, už méně: moře jako zdroj života či závěrečný záběr dívky procházející obilným polem a dotýkající se rukou zralých klasů. Některé sekvence pak tíhly k abstrakci (černobílé geometrické tvary), či ironickému komentáři (logo supermana). Nicméně hlavní pozornost směřovala k živelnému projevu ústřední protagonistky, jíž byl hlavním partnerem Lindy Larsson, který naživo zpíval, hrál na tahací harmoniku i klavír a tanečně Charlottu doprovázel. Reflexivní inscenace zapojovala interaktivně i diváky, kteří měli v jedné ze scén za úkol pokreslit fixami performerčino tělo. Napětí pak dostoupilo vrcholu, když byl jeden z diváků vybrán, aby držel konec lana, na jehož druhém konci Chartlotte tančila a jehož smyčku si přehodila i okolo krku. Představení na silné téma mělo podobně silnou atmosféru, dotvářenou kouřem a výraznými zvukovými stopami, přesto kvalitativní laťku, kterou si zde Öfverholm nasadila právě v podobě Lynn, tentokrát dle mého názoru nepřekonala.    

Krabice od banánů / láska (pomeranče)
Třetí festivalový den, po pozvolném začátku dnů prvních již regulérní, zakončilo představení inscenace Láska ke třem pomerančům divadla GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN, jež se společně s Divadlem koňa a motora představilo na přehlídce poprvé. Gozziův text, patřící k éře italského divadla čerpajícího z lidových forem a Commedie dell’arte, si soubor upravil pod režijním vedením Petra Haška k obrazu svému. Rámec tvoří příhody sluhy Truffaldina (Zdeněk Pecha), který se po vyhrané soutěži vydává s princem Tartagliem (Václav Chalupa) na dobrodružnou výpravu za získáním třech pomerančů, po nichž princ touží. Inscenace je založena na vtipně pointované zkratce, až filmovým střihem pojatých scénách a zejména přesném pohybovém sladění všech herců s umělým obrazem a zvukem. Všemu dominuje práce se scénografií, která sestává z mnoha prázdných lepenkových krabic od banánů, které jsou neustále přeskupovány na principu konstrukce a následné dekonstrukce scény. Tvoří všechna rozličná prostředí a zastávají i funkci mnoha rekvizit. Na tyto krabice je na základním principu videomappingu projektován světelný obraz, jenž dle záměrů tvůrců vede v určitých situacích divákovu pozornost na zcela konkrétní místa scény. Princ Tartaglio v závěru odhazuje pomeranče jako rozmar, a namísto smrti pak zde dostává prostor život a láska.

Jestliže byla smrt hlavním motivem úvodních dnů sedmnácté Divadelní Flory, dá se očekávat proměna témat s nadcházejícími festivalovými dny, jejichž rozkvetlou atmosféru snad nezahubí neutuchající olomoucký déšť.