Chůze v napětí mezi extrémy – mezi vážným a komickým, sakrálním a profánním, autentickým a manýristickým apod. – je nejvlastnějším režijním pohybem Hany Burešové. V jeho zájmu volí často i texty, které inscenuje. V Slečně Jairové Burešová ale nejednou upadá do jediného pólu: je buď křiklavě komická (Blandina jako zombie, tři Marienky jako hororové figurky) nebo dutě patetická (Zrzoun v naturščickém podání, Lazar jako nějaký Komtur). Tím se ale mnohé z klíčové přízračnosti Ghelderodeho apokryfního textu vytrácí.
Proč ten skluz u Burešové nastává? Mám dojem, že zejména mechanickým opakováním vlastních režijních postupů. Vyprázdněnou, efektní karnevalizací (za podpory vtíravé eklektické hudby Vladimíra Franze), násilným dodáváním aktualizujících prvků (sledování televize, figura Micky Mouse v masopustním průvodu), obsazením (a vedením) mnoha herců pouze po jejich typu – kdy zmínění herci nemají pro dané role dostatečně široký herecký rejstřík (Magdalena Zimová jako Blandina, Jan Vondráček jako Kalifáš, Lenka Veliká jako Paní Jairová). Burešová pak režijně jen sotva může opravdu jít k textu, k tomu, co je na něm nejzajímavější.
Neděje se to tak poprvé. A pouze zopakuji, co už jsem napsal dříve: Hana Burešová by si, nechce-li zcela ustrnout, měla klást nové výzvy. Vybírat si například jiné texty, než které ji (zcela) konvenují, jinak obsazovat herce, než jak je (třeba i sedmnáct a více let) obsazuje.
Blbečkovský žvást je celý tento článek.
OdpovědětVymazatPředstavení je báječné, tak jako vždy v Dlouhé. Je to nejlepší soubor ze všech divadel, drží laťku opravdu hodně vysoko.
vtíravá je rozhodně (a eklekticismus je základní rys Franzovy hudební tvroby, nejen v tomhle případě).
OdpovědětVymazatNu dobrá. V čem spočívá případná "vtíravost" scénické hudby obecně a v případě Slečny Jairové konkrétně? Také mě velice osvěží, pokud na několika málo Franzových dílech - včetně Vámi uváděné Slečny Jairové - (z dalších můžeme zkusit namátkou třeba hudbu k Pitínského Osm a půl a Její pastorkyni, Herajtové Júdit, Bambuškovu Héraklovi, Suchého Pokušení svatého Antonína či baletu Zlatovláska - nepochybně je znáte, když se tak suverénně uchylujete k podobným soudům) ukážete onu údajnou eklektičnost - mělo by to být sakra snadná, když se jedná, dle Vás, o "základní rys":-) ... Nebo jde zase jen o žvást?
OdpovědětVymazatJak vidno, autor - zřejmě - v původním textu nahradil nelogicky použitý slovenský výraz "eklekticistické" jeho českým ekvivalentem, na výzvu samou však nezareagoval. Jak symptomatické u této odrůdy "takyžurnalistů"... Teším se na další žvejky, pane Švejdo:-)
OdpovědětVymazatvtíravost znamená, když hudba je otravná a poškozuje atmosféru inscenace, tedy odvádí pozornost jinam než na scénické dění - což je příklad třeby Slečny Jairové ( k tomu, což už je velmi subjektivní pocit, patří i dojem, že je prostě příšerná, připomíná doporvody k večerníčkům). pokud jde o eklekticismus, je potřeba vypočítávat, co všechno cituje, a na co všechno navazuje a kde všude se inspiruje skladatel třeba při opeře Válka s moky? a proč se tváří, když skádá symfonickou hudbu, jako že je rok 1901?
OdpovědětVymazatDěkuji za odpověď; vezmu to v opačném pořadí - na Válku s mloky jsem se neptal, nejedná se o scénickou hudbu (to jste, doufám, zaregistroval:-), takže stále prosím, poté, co jste eklekticismus označil "za základní rys autorovy tvorby" ve spojení se Slečnou Jairovou, o příslušné zdůvodnění, jehož se mi nedostalo. Pokud jde o první část, jsem trochu zmaten - není to právě hudba, která (samozřejmě, ne zcela výhradně a vždy!) vytváří atmosféru inscenace? Právě tak by bylo lze říci (což ovšem není případ předmětné inscenace), že kýženou atmosféru, jíž autor svou hudbou vytváří, narušuje až poškozuje režie, scéna, kostýmy... A na závěr - měl jste na mysli nějaký konkrétní večerníček, nebo jste prostě jen alergický na Franze?:-)
OdpovědětVymazat"Eklekticismus scénické hudby" je ubohý blábol, který se zdráhá vysvětlit jak sám jeho pachatel (Švejda), tak zatím i jeho obhájce (Varyš); podstatné je totiž vytváření šumu spojením slov "eklekticismus" a "Franz" s cílem vyvolat dojem "Franzova hudba - špatně" rovná se "Franz - špatně". Podobná pitomost by byla hovořit o eklekticismu zmrzliny nebo eklekticismu vázání lučních květin. Je to jen flusanec. Pánové si však pro své "myšlenkové cákance" (viz http://requinuv.blog.cz/1301/havlikove-zavrteni-mlocim-ocasem-aneb-stollovstina-lidovych-novin) vybrali špatně...
OdpovědětVymazatTož zpět na začátek: napsal jste, cituji, "eklekticismus je základní rys Franzovy hudební tvorby". Tato zahrnuje - velmi zhruba (pokud internetové zdroje nelžou) - nějakých 180 - 200 opusů, z čehož naprostou většinu (3/4 až 4/5 představuje hudba scénická). Požádal jsem vás, abyste oprávněnost použití tohoto, dle mého ryze soukromého soudu dnes již zcela vyprázdněného termínu, užívaného navíc pouze ve svém pejorativním významu, ilustroval na několika divadelních hrách s Franzovou muzikou, na což jste odpověděl poukazem na operu, která se záměrně přiznanými inspiracemi jen hemží. Dobrá, mluvme tedy o Franzově hudbě obecně, snad se konečně dočkám něčeho jiného než uhýbání a dojmů - opakuji, že pokud se odvážíte kategorických soudů typu "něco je základním rysem něčí umělecké tvorby", pak předpokládám, že tuto tvorbu důkladně znáte. Takže znovu prosím o vysvětlení, v čem spočívá eklekticismus hudby ve Slečně Jairové, Pitínského Osm a půl, Její pastorkyni a Bloudění, Herajtové Júdit, Bambuškovu Héraklovi, Suchého Pokušení svatého Antonína, baletu Zlatovláska, Srbovu Cirkusu Humberto a Faustovi I, minioratoriu Mládenci v peci ohnivé, v Divadelních madrigalech či Dialozích-Variacích pro varhany a bicí. To, co považujete za eklekticismus, se totiž ve skutečnosti hodí na dlouhou řadu skladatelů...
OdpovědětVymazat