Nebeské oko
antikristovo
Jestliže jsem mluvil v případě Mikuláškova Višňového sadu o „řezání do živého“,
Nebeského interpretační skalpel nemá o nic tupější ostří. Ibsenův Eyolfek
se pod jeho přesnými tahy proměnil v DIVADLE V DLOUHÉ v
nesmlouvavou analýzu manželství, které provázejí mnohé patologické projevy. Ke
všemu je to často černohumorná taškařice, v níž Nebeský záměrně pracuje
s některými uměleckými klišé – nejhorší na jevišti jsou hned po dětech
zvířata, a tak je má v inscenaci pro jistotu oboje. Výklad staví ústřední
postavy Alfréda (Jan Vondráček), jeho ženu Ritu (Lucie Trmíková) a sestru Astu
(Klára Sedláčková-Oltová) do ryzí současnosti – scénografie upomíná na moderní
prosklenou architekturu domu, za jehož stěnou se odděleni od diváků herci ocitají
valnou část představení. Plexisklová místnost mimo jiné poukazuje na
nekomfortnost a nedomáckost těchto aktuálních trendů bydlení.
Alfréd nalepen na stěnu sní o tom, že se vydá do hor, kde by pocítil skutečný prostor a vzduch. Dramaturgické záměry jsou interpretovány skrze promyšlené rozehrávání situací v často vyhroceném hereckém projevu (důraz na emoce a intenzivní práci s hlasem), který vyvažuje humorně-ironická zkratka i slovní vtip. Práce s textem je z hlediska aktualizací natolik dobře zvládnutá, že je stěží uvěřitelné, že Ibsenovo drama je více než sto let staré. Je to přesně ten typ aktualizačního posunu, který neklouže po povrchu, aby šokoval, ale vychází z vnitřní logiky textu. Inscenátoři jednoduše vědí, co dělají. Spolupráce s Davidem Vrbíkem už Nebeskému moc prospěla v případě Krále Leara v ND (jedna z nejlépe zvládnutých současných intermediálních inscenací) a zde pokračují v hledání možností, jak společně pracovat s filmovým médiem. To je používáno hned v několika scénických (a logicky i významových) plánech. Na LCD obrazovku (otočenou na bok) v levé části jeviště, je ve smyčce přenášena sekvence z Hodiny vlků, na plátno umístěné nad kuchyňskou linkou (představující domácí velkoformátovou obrazovku) úvodní sekvence Antikrista, či coby přenos z vchodové kamery předtočený obraz herců, kteří v zápětí fyzicky přicházejí na jeviště. Projekce pak uzavírá scénu v zadním plánu s velkým plátnem (plující oblaka a ubíhající abstraktní řeka čar), a i v tom předním – zdánlivý videomapping se závěrečnými promítanými slovy: odpovědnost (winter time). Severská triáda Ibsen (Norsko), Bergman (Švédsko) a Trier (Dánsko) je příkladem promyšlenosti koncepce, která současně nepostrádá vtip. Jako jeden z motivů umocňuje obraz coby vjem očí - zírajících dětských očí.
Alfréd nalepen na stěnu sní o tom, že se vydá do hor, kde by pocítil skutečný prostor a vzduch. Dramaturgické záměry jsou interpretovány skrze promyšlené rozehrávání situací v často vyhroceném hereckém projevu (důraz na emoce a intenzivní práci s hlasem), který vyvažuje humorně-ironická zkratka i slovní vtip. Práce s textem je z hlediska aktualizací natolik dobře zvládnutá, že je stěží uvěřitelné, že Ibsenovo drama je více než sto let staré. Je to přesně ten typ aktualizačního posunu, který neklouže po povrchu, aby šokoval, ale vychází z vnitřní logiky textu. Inscenátoři jednoduše vědí, co dělají. Spolupráce s Davidem Vrbíkem už Nebeskému moc prospěla v případě Krále Leara v ND (jedna z nejlépe zvládnutých současných intermediálních inscenací) a zde pokračují v hledání možností, jak společně pracovat s filmovým médiem. To je používáno hned v několika scénických (a logicky i významových) plánech. Na LCD obrazovku (otočenou na bok) v levé části jeviště, je ve smyčce přenášena sekvence z Hodiny vlků, na plátno umístěné nad kuchyňskou linkou (představující domácí velkoformátovou obrazovku) úvodní sekvence Antikrista, či coby přenos z vchodové kamery předtočený obraz herců, kteří v zápětí fyzicky přicházejí na jeviště. Projekce pak uzavírá scénu v zadním plánu s velkým plátnem (plující oblaka a ubíhající abstraktní řeka čar), a i v tom předním – zdánlivý videomapping se závěrečnými promítanými slovy: odpovědnost (winter time). Severská triáda Ibsen (Norsko), Bergman (Švédsko) a Trier (Dánsko) je příkladem promyšlenosti koncepce, která současně nepostrádá vtip. Jako jeden z motivů umocňuje obraz coby vjem očí - zírajících dětských očí.
Kdyby zavalilo…
Že je problematický přenos Pestrých vrstev mimo důl
Hlubina, v němž inscenace vznikala jako site-specific projekt, se mohli
přesvědčit diváci již při loňském ročníku Ost-ra-varu. Inscenace přesazena do
sálu DIVADLA PETRA BEZRUČE ztratila
krom na festivalu zmiňované autenticity – o její přítomnosti/absenci by se dalo
polemizovat – také očividně hereckou jistotu. Byť zpět v domácím prostoru,
soubor se zjevně hledal. Z tohoto důvodu jsem pochyboval nad
dramaturgickým výběrem titulu pro Floru, nehledě na to, že se nejedná o žádnou
novinku (premiéra v květnu 2011). Když už chtěli dovézt „Bezruče“, proč ne
s jinou položkou z repertoáru? Uvedení „Vrstev“ v S-Cube se tak
stalo organizační výzvou. Tentokrát ale představení udržela složka
nejdůležitější – herci. Jakkoliv je Ivan Lukáše Melníka hlavní postavou,
inscenace je ansámblovým počinem. Těží zejména ze sehranosti Dastlíka, Bureše,
Urbana, Bretta a právě Melníka, kteří představují stmelenou partu horníků. Malý
subsystém umožňující přežití v komunistickém Československu, aniž by se
člověk musel umazat něčím jiným, než uhelnými sazemi. Klimsza s Vůjtkem si
očividně porozuměli při spolupráci na vynikající Brenpartiji v Aréně a podobný přístup aplikovali i při adaptaci
Landsmannovy knihy. Od prvního setkání se můj divácký dojem tentokrát výrazně
zlepšil, ale stále platí, že ať už si toto režijně-dramaturgické duo adaptuje
sebelíp, inscenační koncept Pestrých
vrstev mě kdovíjak neoslovuje.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme