středa 7. prosince 2016

Mikulka: Kati (Činoherní klub)

Občas to až zarazí, jak rozdílný může být dojem, který máte z toho, když hru čtete a když ji vidíte inscenovanou. A to dokonce i v případě inscenace, která jde takzvaně „po textu“. Jako třeba teď Kati v Činoherním klubu. Martina McDonagha mám rád už léta, ale zrovna jeho Kati se mi zdáli dost upovídaní, smrťácké téma sice efektně zvolené, ale ne úplně dobře uchopené. Když dorazily zprávy o tom, že londýnská inscenace (mimochodem, podrobně o ní píše Martina Schlegelová v aktuálním SADu) dostala řadu cen jak za samotnou hru, tak za herectví, podezříval jsem anglické kolegy, že oceňovali spíš slavné jméno autora než skutečné kvality.


Jenže poté, co jsem Katy viděl na jevišti, rád věřím, že britští kritici velmi dobře věděli, co činí. Celé to zdánlivě rozbíhavé žvanění v maloměstské hospodě - s arogantním a nafoukaným ex-katem v roli lokální hvězdy - nejenže dostalo jasný smysl, ale bylo navíc výsostně zábavné, aniž by to oslabilo nepříjemně mrazivý spodní tón. (Adekvátní tomu, že se tu hraje o popravování, sexuálních vraždách a jiných radovánkách tohoto typu).

Že Ondřej Sokol umí jako režisér dostat z herců maximum, není žádné překvapení. Nyní potvrdil, že tuto schopnost neztratil ani v situaci, kdy se jeho domovský Činoherák dostal do pozice jakéhosi vedlejšáku k nejrůznějším aktivitám v oblasti rázu, řekněme, komerčnějšího. Na scéně se hlavní pozornost logicky upíná na Martina Fingera v ústřední roli posledního britského kata (je to figura soustředěná, důsledně zahraná, s naprosto jasnými konturami - dokonce snad až moc jasnými), ještě cennější se mi ale zdá, jak moc dobře je zahraný celý ten tragikomický houf postav kolem něj. Role, které by se velmi snadno mohly změnit v pouhé komické figurky, jsou jedna jako druhá provedeny přesně, s nadhledem a se záviděníhodnou samozřejmostí. Od Kratinova nedoslýchavého hospodského senila, jemuž je nutné všechno hlasitě opakovat, a který sám nahlas zopakuje vždy to, co by říkat rozhodně neměl, až po věčně přiopilou manželku, kterou hraje Dana Černá s urputnou snahou – marnou - o zachování důstojnosti (tedy spíš opačně, než bývá v podobných rolích časo zvykem). Ale jmenovat by bylo možné i dál. Jednou větou, Kati jsou příjemným překvapením snad ve všech ohledech.

Více informací o inscenaci zde
O všech třech inscenacích Katů jsem hovořil v pořadu Mozaika na ČRo Vltava (k poslechu zde mezi 19:43 - 30:57) a recenze vyjde v SADu 3/2017
foto Činoherní klub

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme