Kati Martina McDonagha jsou tak trochu past. Jsou o něco upovídanější než většina jeho předešlých her, o něco méně akční a také o něco méně prvoplánově vtipní. Což z nich ještě nutně nedělá špatnou hru.
Jen nejsou – řekl bych – tak „samonosní“ jako třeba Osiřelý západ či Poručík z Inishmoru a více závisí na herecké a režijní schopnosti prodat řeči, které jsou na první pohled o ničem a které jsou zároveň zásadní pro stavbu atmosféry (v tom jsou Kati, zdá se mi, podobní hrám René Levínského, například nedávnému Dotkni se vesmíru…). Dialog by měl plynout, mít svou specifickou dynamiku, nejednotvárnět, neztrácet se. Pouze to umožní vyznění nejen zjevných vtipů a sarkasmů, ale zároveň připraví půdu pro zvraty a odhalení, které vyplynou z vystavěné atmosféry tušené agrese a nervozity ukryté někde pod povrchem každodenní banality. Netvrdím, že se to Ondřejovi Sokolovi v Činoherním klubu zcela nepovedlo zachytit. Jsou místa, která fungují dokonale, ale na premiéře dost často padal pověstný řemen a najednou bylo toho povídání a drobných akcí trochu moc (dodám ale, že podobný pocit jsem měl i u sledování o dobrou hodinu kratší inscenace londýnské). Podstatnější vadou ovšem je, že se Václavu Šandovi v roli Petra Mooneyho nedaří být katu Harry Wadeovi – a vůbec celé té maloměstské společnosti – dostatečným protivníkem. Postrádá neuchopitelnost a okamžiky, kdy nad nimi má patrně navrch, kdy si s nimi jen tak hraje. Nakonec proto působí jen jako nešťastný frajírek, který nezvládl situaci a výrazně se tak vytrácí víceznačnost originálu.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme