Dubský: Grand Festival smíchu (pátek 25.1. + sobota 26.1. + neděle 27.1.)

Pořádající Východočeské divadlo Pardubice má tu výhodu, že nasazuje soutěžní komedii každý festivalový ročník. Letos padla volba na hru Alana Ayckburna Z postele do postele. Festivalové představení jsem neviděl, inscenaci jsem měl ale možnost zhlédnout při premiéře.

Z postele do postele není zápletkovou komedií plnou záměn a omylů. Největším zdrojem humoru tu jsou drobná nedorozumění v partnerských vztazích, u některých neshody na nepodstatných drobnostech, zatímco u jiných hádky svědčící o vážné manželské krizi.

Vzhledem k tomu, že neshody pramení především z odlišností jednotlivých charakterů, je nutná delší expozice. Pomalejší rozjezd naštěstí vynahradí druhá polovina představení, která už je očekávaným gejzírem vtipných situací. Velkou zásluhu na tom mají především herci, kteří dokáží scény zdařile pointovat, hlavně dvojice Petra Janečková – Milan Němec na sebe opravdu „slyší“ a z jejich souhry se daří vytěžit mnoho vtipných okamžiků.

Z postele do postele (foto Jiří Sejkora)

Sobota patřila Městskému divadlu Zlín a komedii Upokojenkyně. Hra z neobvyklého prostředí domova pro seniory vznikla pro kladenské amatérské divadlo V.A.D. a jejím autorem je zakládající člen tohoto spolku Jan Červený. Nejtěžší okamžiky v lidském životě je třeba si ulehčovat humorem, kterého mezi starými lidmi s demencí a Alzheimerovou chorobou nachází inscenační tým překvapivě mnoho. Nijak se nemocným seniorům nevysmívá, ale zároveň se nejedná o laskavou komedii plnou pochopení k neduhům stáří. Milovníci černého humoru si při sledování Upokojenkyně přijdou na své, dějové zvraty kolem „eutanazie“ paní Vrbičkové dají vzpomenout na některé mcdonaghovské twisty, byť v méně cynickém balení.

Dvojici seniorek, v jejichž pokoji se příběh odehrává, ztvárnily s pochopením, ale i potřebnou mírou nadsázky Jana Tomečková a Milena Marcilisová. Na první pohled zaujme scéna Pavla Boráka, kterou tvoří koláž starých fotografií z mládí obou hlavních představitelek. Kulisy tak divákům neustále připomínají, že pod zábavnou slupkou se hraje o pomíjivosti lidského života. Okamžiky přestaveb příjemně vyplňuje dixielandová kapela Jazzubs.

Upokojenkyně (foto Marek Malůšek)

Soutěžní přehlídku uzavřelo Městské divadlo Brno s klasickou komedií Lakomec. Vstupenky byly vyprodané za čtyři minuty, hlavním lákadlem byl Boleslav Polívka v roli Harpagona. Režisér Stanislav Moša nesvazoval slavnému komikovi ruce a Polívka se tak v Molièrově textu pohybuje velmi volně. Jeho herečtí kolegové se musí mít neustále na pozoru, nikdy neví, kdy se představitel Harpagona odhodlá k nějaké drobné improvizaci. 

Lakomec (foto Tino Kratochvil)

Inscenace působí živým dojmem, místy má člověk opravdu pocit, že některé scény vznikají na místě tvůrcům přímo pod rukama. Skvěle si s Polívkovým stylem herectví rozumí především Alena Antalová jako dohazovačka Frosina a Michal Isteník v roli kuchaře a kočího Jakuba. Polívka zdolává roli Harpagona svým nezaměnitelným, i když očekávaným způsobem. Starý šlechtic milující nade vše svůj majetek je smutným klaunem, člověkem, který (z velké části vlastní vinou) ztratil kontakt se svými blízkými a v každém vidí potenciálního nepřítele. Nenechme se ale mýlit, jeho okolí netvoří křišťálově čisté charaktery, jeho děti či sluhové mají vlastní cíle, za kterými si mnohdy jdou stejně nelítostně jako Harpagon za mamonem. Polívka sice dokáže některými improvizacemi své herecké kolegy odbourat a inscenaci na chvíli spadne řemen, ale pod vší tou lehkou zábavou se neztrácí Molièrova jízlivá kritika lidských chyb a skepse ohledně jejich nápravy.

LUKÁŠ DUBSKÝ