Pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky Vojtěcha Bárty a jeho Chemického divadla, inspirovaný románem Vegetariánka jihokorejské spisovatelky Han Kang, je - chápu-li to správně - jakousi jinou verzí inscenace K antropocénu, kterou připravil s prakticky totožným týmem (dramaturg a spoluautor Matěj Nytra, scénograf Matěj Sýkora, soundesigner Ladislav Mirvald, lightdesigner Martin Bitala) v březnu loňského roku v HaDivadle. Stejně tak má ale inscenace blízko i k druhé loňské práci Chemického divadla, dramatizaci románu Anny Bolavé Do tmy: Společné je všem stejné ideové východisko: potřeba hrdinů, a tím i tvůrců inscenací, vystoupit z civilizačního samopohybu a začít se chovat (vůči přírodě/planetě) zodpovědněji, ekologičtěji.
Do tmy i Pytel na odpadky (K antropocénu jsem neviděl) zůstávají vlastně jen u této základní situace. Zatímco ale Do tmy bylo víceméně tradičním činoherním monodramatem (které se při své jen o něco víc než půlhodinové stopáži jevilo jako dosti dietní), Pytel na odpadky se od činohry razantně odklání a stává se téměř konceptuální záležitostí. Prim nehraje činohra (která Bártovi, popravdě řečeno, příliš nejde - i zde pasáže tohoto typu patří k nejslabším místům večera), ale zvuk, světlo a projekce, jež dohromady vytvářejí silný audiovizuální vjem (obraz). Příklad: v úvodu se několik dlouhých minut pouze promítají titulky, ve kterých se explikuje téma inscenace i charakter a děj předlohy - světelným čarováním však na stěnách sálu vznikají nejrůznější, sugestivně působící obrazce.
Pytel na odpadky je angažovanou inscenací - díky své až surreálné obrazivosti ale tato angažovanost nepůsobí plakátově. Forma, kterou Bárta v pytli na odpadky zvolil, je myslím dobrou cestou, po níž by měl jít i nadále.
Recenze vyšla 5. 2 v Lidových novinách (k přečtení zde)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme