Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář I.-III.)

I.
Divadlo je past. Zjistím-li po pěti deseti minutách, že věc je (alespoň pro mne) ztracena, musím se, vězeň židličky, smířit i s „odepsáním“ dvou až tří hodin ze svého nejspíš už ne moc dlouhého života. V takových chvílích buď proklínám svou profesi a nebo, v optimálním případě, vypínám (ale pozor: nespím, jako někteří mí věhlasní kritičtí kolegové, kteří, ač zjevně infikovaní divadelní mouchou tse tse, zpravidla obsazují první řady). V duchu píšu nějakou studii, připravuji si přednášku, s někým polemizuji, bilancuju život, vztahy, lásky, někdy i celý vesmír. Z kina můžu kdykoli odejít, knihu zavřít, obrazovku vypnout. Ale i z nejpitomějšího divadla se zvednout uprostřed představení neumím.
 Zabraňuje mi v tom elementární úcta k hercům, daná možná i tím, že jsem přes dvě desetiletí týden co týden sám stával na jevišti, jako ti dnešní aktéři činil se jak nejlíp jsem uměl, a i jako divák vím, že skutečný viník je v divadle většinou nepřítomný. Viníkem bývá dramaturgie (u festivalů, jakým byl ten poslední německý nebo ten plzeňský, takřka stoprocentně), dále autoři a režie, která dnes už umí všechno na světě, jen ne grossmanovské „umění zbavit se nápadu“, a ovšem i nekritické pochlebování spřízněné divadelní klaky (kamarády kritiky nevyjímaje: zadejte mi divadlo, režiséra a recenzenta, a řeknu vám dopředu, jak u něho pochodí; jsou mezi nimi i tací – také? - kteří už teď, v listopadu, například v LN vědí, že zvítězí v anketě SaDu či jiných anketách jejich favorit nebo inscenace). Vzrůstající pachuť takto ztraceného času jsem měl na smolně slepené sérii nevydařených, nedovzdělaných, odfláknutých, na pramenech vesměs zjevně nepoučených představeních poslední doby, počínaje povrchním Fučíkem ve Studiu Hrdinů až po zpackanou Mikuláškovu normalizaci Na zábradlí – Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho, marně se snažící v prvé půli vstoupit do živých vod Gottlandu či /Nenápadného půvabu/ buržoazie. Je věcí fešáckého svědomí autorů, když osminásobnou vražedkyni Olgu Hepnarovou dnes nehodlají „v ničem soudit“, (morálka je tu zřejmě slovo, jehož se štítí), ale mnohem smutnější a pro mě relevantnější je fakt, že z tohoto nápadu tentokrát nedokázali kromě šoku pro nezasvěcené zhola nic vytěžit divadelně (opět: s výjimkou kolektivně skvěle, až geniálně rozehrané závěrečné metafory volební urny a jejího požáru, která ovšem s Hepnarovou neměla nic společného). Vykrádat sám sebe se nevyplácí. A i když uznávám, že hrát hodinu nudu a nenudit je na divadle úkolem z nejtěžších, o čemž se tvůrci přesvědčili v prvé půli večera (jež na repríze 14. 11. vylidnila půl řady přede mnou), natáhnout zhruba pět pohybově-výtvarných nápadů, jež stejně jako k normalizaci mohly být vztaženy k dnešku, k létům padesátým a vlastně jakýmkoli, na více než hodinu, a stereotypně je opakovat, naznačuje u jednoho z nejnadějnějších a kritikou právem hýčkaného týmu desetiletí leccos varovného. Nejen cosi o nezdravě narostlém sebevědomí, ale i o úbytích schopnosti vlastní kritické sebereflexe: Dalího paranoicko-kritická metoda jakoby se u nich povážlivě přechylovala pouze k prvnímu adjektivu.   

II.
Pár dní předtím jsem byl zase na Pražském německém festivalu zasvěceně ujišťován, že opus, který jsem – zejména po textové a dramaturgické stránce – považoval za totální průšvih, který by u nás neprošel ani na okresní amatérskou přehlídku alternativního divadla, ještě prý patřil v kontextu přehlídky k těm nadprůměrným. No nevím, povím jen, co jsem viděl. Ani znamenitý, opravdu sympatický „herec roku 2013“ Steven Scharf, polosedící – polovisící po většinu večera k nám zády a vytvářející posléze i výtvarně působivé „kristovské“ aluze ukřižování, nemohl zakrýt diletantsky slátaný text, jehož autoři měli tu drzost vyrukovat s prý objevným „inovativním“ pojetím Jidáše, a přitom z každého jejich slova bylo zjevné, že netuší nic o tom, že v mnoha světových jazycích už je dávno k dispozici z kopštiny přeložené gnostické Jidášovo evangelium z 2.století po Kristu, česky 2006). Nic proti objevování Amerik, ale na tak prestižním festivalu bych předpokládal objevy skutečné, nikoli jejich parodii.
A tak nakonec první povzbudivé listopadové endorfiny, které mi po sérii umrtvujících, unisono přeceňovaných inscenací přešly do krve, zařídili ochotníci. Poděkování tedy patří především jim!

III.
To osvěžení mi připravil v pátek 15.11. večer, v ponuré, hitshcockovsky podušičkové mlze v nehostinném „kulturáku“ v jinak pohostinné obci Vacov Divadelní amatérský soubor Dřešín (okres Strakonice, obec leží poblíž Dobrše). Zavítal jsem tam víceméně náhodou, soubor neznám, z internetových stránek jsem se o něm nic bližšího nedozvěděl – o to příjemnější bylo mé překvapení. Nelehkou černou komedii Eduarda Rovnera Vrátila se jednou v noci, jež byla podkladem k dřešínskému osobitému přejinačení této „duchařské komedie“ pod názvem Veselé umřeniny (jejich verbální inovace v názvu a vlastně i hlavní přidaná hodnota inscenace spočívala v tom, že nebožtíci namísto narozenin jako my lidé, slaví, a to nejen o dušičkách, každoročně své „umřeniny“) jsem viděl už předtím 2x na profesionální scéně. Poprvé to bylo v Ostravě, v Národním divadle moravskoslezském, podruhé v pražském Divadle na Vinohradech (obé v režii zkušeného Radovana Lipuse, hlavní roli starého mládence Manuela hrál Václav Vydra, jeho mrtvou matku Fanny, jež ho přišla po deseti letech z hrobu znovu sekýrovat a mísit se mu drsně do života, hrála Jiřina Jirásková; po smrti Jiráskové ji v Divadle bez zábradlí a v agenturním představení, které převzalo vinohradské provedení, představuje Libuše Švormová). A místopřísežně tu prohlašuji, a dávám tím v sázku čest teatrologa J, že veskrze amatérské představení téže látky, tak jak jsem je zažil v onom pochmurném podušičkovém listopadu ve Vacově, bylo z těch tří provedení nejpovedenější. Nepsychologizovalo, realisticky neprokreslovalo, nebralo „dušičkový“ příběh moc vážně (samozřejmě, tam, kde to vážno autor předepisuje, dokonce i ve verších, tam to občas nezbytně skříplo), klidně si k celé té duchařině a k jejím absurdním situacím přidávalo své jihočesky pádné komentáře a průpovídky (vše pronášeno strakonicky pošumavskou, zpěvavou intonací – viz snoubenka hlavního hrdiny, která by rovnou mohla hrát u Formana šedesátých let). A vůbec to hře neublížilo, naopak. Všechno to, co jihoamerickému vnímání připadá normální (magické spojování posmrtné existence s naší pozemskou, iracionální s racionálním, imaginární s reálným), a co českému diváku v popisně realistickém pojetí podvědomě brání v přirozeném přijetí groteskní poetiky hry, se v tomto ryze amatérském pojetí najednou nejevilo jako bariéra. Vše bylo náhle možné, vše bylo v řádu věci, dokonce i občasné nezbytné iracionální nehody a nedopatření (třeba chybějící, pozdně dodaná „tygří“ deka atd.). Vše bylo možné v rámci (od počátku poctivě přiznávané) hry na divadlo. Tato jediná hra byla brána s cimrmanovskou zarputilostí až smrtelně vážně. Přitom představitelé hlavních rolí (zejména submisivní syn Manuel, při své korpulentnosti i pozoruhodně lehkonohý tanečník – rozhodně výkon večera!, ale i jeho rázná matka, spíš jihočeská než jihoamerická snoubenka i polívkovsky hubatý přítel v kostýmu a sombreru echt „jihoamerického“ gauča) vedle svých přidaných komentářů a gagů obdivuhodně stíhali podat i základní kontury a identifikační „znaky“ svých postav. Takže publikum, neznalé textu i jihoamerických reálií, se ve hře nakonec dobře orientovalo. I to bylo důvodem závěrečných spontánních ovací, jež byly vlastně i ovacemi ochotnickému divadlu jako takovému. To má v tomto kraji pozoruhodnou, bohatě rozprostraněnou a stále živou tradici – a vzhledem k tomu, co se u nás děje „mimo divadlo“, v médiích a v politice místní i vrcholové, nemám o příští inspirace a diváky téhle nadějné skupiny z Dřešína a okolí nejmenší obavy.