Mikulka: Modrovous revival (Depresivní děti touží po penězích)

Před závorkou je nutné napsat jedno: Depresivní děti a Jakub Čermák se věnují „práci s publikem“ soustavně a prokazují přitom slušnou dávku odvahy i vynalézavosti. V tomto smyslu je Modrovous revival - postavený na tom, že vražděné manželky představují náhodné divačky - dalším dílkem skládačky, kterou již zdobí kusy jako třeba Bordel L’Amour nebo Happy End v hotelu Chateau Switzerland.

Potřebné ženy se přihlásily do akce bez velkého přemlouvání (optimisticky předpokládám, že předem domluvené to nebylo), vstoupily do interakce s hercem zastupujícím čtyřjediného Modrovouse (tedy člena kapely, která zajišťovala velmi slušně znějící hudební doprovod), po delší či kratší době byly symbolicky zavražděny a odsunuty do zákulisí. Odtud pak sledovaly zbytek představení společně s dosud živými diváky. Nápad je to dosti originální, jenže jak už to tak bývá, sám o sobě nestačí. Což se pak s nestejnou intenzitou potvrzovalo po celou dobu zhruba devadesátiminutového představení.

Čermák i tentokrát potvrdil své režisérské  přednosti i slabiny: umí přijít se silnými obrazy, ať už poetickými nebo groteskními, účinně pracuje s atmosférou, občas ale zůstává na povrchu a často též postrádá cit pro míru. A to měli na premiéře účinkující štěstí, že všechny dobrovolnice ochotně a bez rušivého předvádění spolupracovaly. Občas to mezi nimi a herci docela zajiskřilo, došlo však i na celou řadu únavně hluchých pasáží. Typicky když bylo potřeba „manželku“ dostat na potřebné místo a zapojit ji do akce nebo když se ona akce mechanicky protahovala. Vše zmíněné se úplně ukázkově projevilo v jediné scéně, do které se zapojili všichni čtyři herci/muzikanti: vybrané divačce napřeskáčku i sborem vyznávali lásku, vozili jí na vozíčku po jevišti a nakonec se navzájem coby milostní soci pozabíjeli. Zpočátku velmi hezká absurdita bohužel trvala minimálně dvakrát tak dlouho, než kolik tenhle nápad unesl.

Vyloženě „těžký zadek“ (i když trochu jiného typu) chytlo představení ve scéně, která pojednávala o trpitelství žen, a byla spojena s pokusem spustit debatu o toxické maskulinitě: jeden z herců vmanipuloval „zavražděné“ manželky do situace, ve které jim nezbylo, než na dané téma zopakovat několik nesourodých banalit a legračních frází. („Kostely jsou plné obrazů trpících žen […] Kdybyste měla moc udělat jednu věc, která by pomohla ženám, aby netrpěly, co by to bylo?“ „Nařídila bych, aby v každé vládě byla polovina žen.“) Chtělo by se doufat v nepovedený pokus o ironii, obávám se však, že to Čermák a spol. mysleli smrtelně vážně. Což je tím protivnější, že dotyčná scéna vnucuje klíč k otravně přímočaré interpretaci celé inscenace.

Abych ale skončil pozitivněji. Ze stejného „maskulinně toxického“ soudku pocházel i silný závěrečný obraz, ve kterém je nehybný Modrovous - ležící na zádech a s plápolajícím ohněm na prsou - odtažen do zákulisí, tak trochu jako symbol mrtvého mužství do pece v krematoriu. A to za (záměrně) trapně patetického doprovodu vznosné hudby pouštěné z mobilu. Jednou větou: Čermákův Modrovous je zážitek hodně rozporuplný - a vzhledem k zapojení dobrovoných účinkujících také zatraceně nejistý.

foto Michaela Škvrňáková
více informací zde