Mikulka: Happy End v hotelu Chateau Switzerland (Depresivní děti touží po penězích)

A jak byste si přáli zemřít vy?

Na tuhle velkolepou akci Depresivních dětí a Jakuba Čermáka jsem šel se smíšenými pocity. Dílem se zvědavostí na prostory kláštera Sv. Gabriela, dílem trochu s obavami, jak to dopadne s divadlem. Klášter má očekávání naplnil, divadlo mě mile překvapilo. Přičemž jsem to měl trochu jinak než kolega Švejda, který tu o Happy Endu psal v pátek - první třetina mě příliš nenadchla, ale dál už to bylo jen lepší a lepší.

Nutno však dodat, že srovnáváme nesrovnatelné, absolvovali jsme vlastně téměř kompletně odlišný program. Martin na úvod vyslechl přednášku filosofky Anny Hogenové, já „kázání“ farářky Martiny Viktorie Kopecké. Jestliže byl v tom představení kus kýče (pořád navazuji na Švejdovu glosu), tak především tady: kdyby nic jiného, Kopecké sladce šeplavý, vemlouvavý tón by mi sám o sobě dokázal znechutit i podstatně hlubší sdělení než to, se kterým přišla ona. Vlezlý začátek sice svým způsobem ladil s dvojakým, napůl vážným a napůl ironickým pojetím celé inscenace, obávám se ale, že tak silně rafinovaný záměr v tom nejspíš nebyl.



Ve druhé třetině se mi podařilo vecpat do skupiny, která absolvovala poznávací trasu po prvním patře budovy, a nelitoval jsem. Křiklavá kombinace zašlé nádhery s normalizačními umělohmotnými příčkami, odpudivé odkryté rozvody, zářivky a radiátory, podivné vykachlíkované místnosti nejasného určení. Nebo překrásná, dřevem obložená, téměř prázdná knihovna. Prostor doslova přízračný.

Nejlepší ale byla závěrečná část představení, ta nejvíc divadelní z celého večera. Asi jsem měl štěstí i na dobrovolníky z publika, kteří se - s nadšením pro mě zcela nepochopitelným - hlásili coby zájemci o veřejné prožití svého „happy endu“. Všichni ochotně spolupracovali s herečkami na pódiu, nikdo však zbytečně neexhiboval; všechno to rozličné umírání tak šlo krásně hladce. Dovedu si představit, že by tu asi mohlo dojít k lecjakému zádrhelu či katastrofě, v neděli se ovšem dařilo držet atmosféru přesně na žádoucím pomezí vážnosti, estetizovaného smrťáctví, groteskna, erotiky a záměrně směšné trapnosti.

Docela drsnou tečku této třetiny (a s výjimkou trochu nadbytečného epilogu i celého večera) obstarala scéna „Věčná smrt“, během které ošetřovatelka nehybného dobrovolníka položeného na posteli nakrmila, umyla, přebalila a navlékla mu inkontinenční plenu. Vlastně úplně obyčejný, banální výjev - jen se obvykle neodehrává před publikem. Ošetřovatelka byla navíc jedinou skutečně „zahranou rolí“ v průběhu celého tříhodinového představení: rutinovaně neosobní vlídnost Barbory Šupové ještě dál zdůraznila nejistotu při setkání s bezmocí a bezvýchodností, kdy končí jakákoli spiklenecká hra a přicházejí úvahy o tom, za jakých okolností už smrt začíná být vysvobozením. A kdo si v tomhle ohledu můžeme být jisti, že ano?

Více informací zde
Foto Michaela Škvrňáková (Facebook DDTPP)