Svým způsobem je to ale spíš divadlo absurdního poponášení a o něco méně absurdního (ale pořád velmi bizarního) sestavování. První půlku herci nedělají nic jiného, než že nosí případně popostrkuji nejrůznější věci z jednoho zákulisí do druhého; zní to jako návod na divadelní nudu, ale nuda to není, právě naopak. Stejně jako v Dinosaurech totiž členové KHWOSHCHe (má se to skloňovat?) prokazují cit pro variace, nenápadnou nápaditost a spolehlivý timing.
Bavil jsem se výborně, a to i v místech, která si cíleně pohrávala s diváckou i hereckou vytrvalostí: třeba v nekonečně natahovaném výstupu, ve kterém na sebe „technik“ motal příšerně dlouhé lano a jedna z hereček držela na způsob panny Marie v náručí docela velký kámen (a hlavně zatraceně těžký, po představení jsem si to sám ověřil), přičemž stále namáhavěji zpívala.
Ve druhé půlce účinkující postupně všechny ty krámy sestaví do podivuhodných konstrukcí, které jsou navíc nazvučeny. Ona zpívající herečka k tomu čte z knihy nesouvislé úryvky textů (i tentokrát se jedná o kombinaci těžkých filosofických úvah a odlehčenějších pasáží). Takže ve finále je původně prázdné jeviště zaplněno ve všech významech slova: fyzicky, hudbou, slovem, kouřem a světlem. Musím se přiznat, že druhá půlka, kdy už bylo zřejmé, kam to všechno směřuje, mě bavila o něco méně než ta první, kterou bylo možné sledovat jako čirou divadelní poezii. Ale stejně: moje oblíbená kategorie „divného divadla“ zaznamenala důstojný a doporučeníhodný přírůstek.
více informací zde
foto Martin Špelda
O Těžkém divadle budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava v pondělí 23. 10., v SADu 2023/6 bude o incenaci psát Ester Žantovská
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme